Reklama
 
Blog | Helena Kratzerová

Británie: Jiný kraj, jiný mrav

Angličané (korektněji Britové) mi vždycky byli podezřelí. Už třeba jen ten jejich svérázný humor, jemuž se ve světě okouzleně přezdívá suchý. Přitom třeba Wilde, Shaw, Saki či Woodhouse neuměli nic jiného, než s notnou dávkou ironie až cynismu, o sarkasmu raději nemluvě, zlehčovat věci a události, které si žádaly patřičný patos. A urozený i prostý lid se po nich dodnes opičí.

Jejich myšlení a přístup k životu jsou běžnému smrtelníkovi ze srdce Evropy značně nepochopitelné. Třeba ve chvílích, kdy se rozhodovalo o bytí či nebytí říše, nad níž kdysi slunce nezapadalo, místní obyvatelé dokonce nadšeně tleskali premiérovi, jenž jim slíbil krev, slzy a pot, ačkoli si německé agresory nepozvali. Sice se tu a tam vyskytli jedinci, kteří pochopili, že těžké časy dávají „šikovnému“ člověku šanci vytřískat z nastalé situace takříkajíc majlant, ale většina populace si ukázněně utáhla opasky a podílela se nezištně na obraně vlasti.

Zatímco u nás vyfešákovaní levicoví lídři slibují voličům, že nedopustí, aby se krize dotkla těch, kteří ji nezavinili, britské špičky rázně a bezodkladně jednají. „Druhého vítěze“ parlamentních voleb, labouristu Gordona Browna, sice stříbro značně zamrzelo, ale dobrovolně podal demisi, aby uvolnil místo rivalovi Davidu Cameronovi od konkurenčních konzervativců. Lékem na poraněnou pýchu a zmařené ambice by rozhodně nemělo a nemůže být několikaměsíční bezvládí, jež by mohlo zhoršit beztak neutěšenou ekonomickou situaci.

Koaliční vládě, v níž usedlo pět liberálně demokratických ministrů Nicka Clegga (skončili třetí), nedávají sice experti příliš velkou šanci na přežití celého funkčního období, nicméně její první krok přijala veřejnost s neskrývaným nadšením. Nová adminístrativa se totiž okamžitě dohodla na tom, že si sníží platy o pět procent a do konce mandátu je ponechá v nezměněné výši.

Reklama

Roli při tomto rozhodnutí pravděpodobně sehrála aféra s poslaneckými náhradami, jež před časem rozvířila hladinu veřejného mínění. Nominální příjmy zástupců lidu sice nerostly, zato bujelo čerpání mimořádných výdajů. Když prasklo, na co všechno daňoví poplatníci přispívají z vlastní kapsy, došlo k obrovskému skandálu. Pár politiků se tiše vytratilo ze scény a dny Gordona Browna byly víceméně sečteny. Navzdory tomu, že ustavil nezávislou komisi, jež (kupodivu!) začala jednat a připravila reformu dosavadního systému, která poslancům přistřihuje křídla.

Mimo jiné stanoví, že nadále nebudou moci zaměstnávat rodinné příslušníky, dávat si proplácet hypotéky za poslanecké byty, což nezřídka vedlo ke zneužívání rostoucích cen na realitním trhu. Mimolondýnští zastupitelé se budou muset spokojit s hrazením činže nebo noclehů v hotelu, ovšem bez jakýchkoli nároků na nový nábytek či úklidové služby v soukromém příbytku. Při pobytu v metropoli, náklady na dopravu ponesou na vlastních bedrech. Ti, kteří dojíždějí ze vzdálenosti 20 mil, se mohou předem rozloučit s představou, že se jim podaří nocovat na státní útraty v Londýně. Zacestují si.

Jak už jsem předeslala, Britové jsou divní. Dokonce i zákonodárci, kteří mimochodem často berou méně než lékaři a právníci, si chtějí napravit ztracenou reputaci. U těch našich to zatím moc nehrozí. Zatím vždycky dokázali najít obezličky, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Tu se dal přílepek k projednávanému zákonu, kde se jaksi opomnělo na zmrazení jejich platů, a nezbylo proto nic jiného, než si je zvýšit. Ondy vznikla neřešitelná duplicita při úvaze o danění poslaneckých náhrad a status quo musel být zachován.

Zatím žijeme předvolebním šílenstvím. Za necelé dva týdny padne konečné rozhodnutí. Co bude dál, je zatím ve hvězdách. Ale marně se neříká, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Podlehneme populistickým slibům, nebo už začneme používat zdravý selský rozum? Těžko říct.