Klasik tvrdí, že ženy nevědí, co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou. Z mého, nikoli agresivně feministického, úhlu pohledu se mi jeho konstatováními nezdá. Myslím si, že neprávem vynechal tzv. silnější pohlaví. Zejména při rozvinutí této teze se ukazuje, že když jedinec dosáhne toho, po čem toužil, je rázem nespokojený s výsledkem a začne ho zpochybňovat.
Platí to i pro současnou politickou situaci. Moci chtivý Paroubek ostrouhal kolečka. Na čas zavládlo nadšení. Brzy je však vystřídala skepse a nedůvěra. Do značné míry je to pochopitelné, zklamání jsme si už užili dost. Voliči pravice, jimž vykvetla naděje na rovnější společnost (bez pozitivní i jiné diskriminace), jsou optimističtější. Trojkoalici by dali takříkajíc z fleku důvěru.
Zato lídři i přívrženci levice plivou kolem sebe jedovaté sliny. Aniž by se cokoli uskutečnilo, vidí tragické dopady zamýšlených reforem zejména na „obyčejné lidi“. O nějakém šetření nechtějí ani slyšet. Žádají si své, bez ohledu na stav státní kasy. Jejich nejoblíbenějším argumentem je, že vše, co nedávno jmenovaná vláda chystá, není ničím jiným než podvodem na občanech. Z internetových příspěvků i diskusí jednoznačně vyplývá, že jde o prachobyčejný humbuk, protože „těch nahoře“ se to nijak nedotkne. Nakradou si prý jinak a ještě víc. Plánované snižování platů poslanců i dalších vysokých činitelů, danění náhrad, rušení dotovaných pobytů v rekreačních zařízeních a další chystaná opatření je podle nich pouhé vytírání očí.
Urážky, jež prší třeba na Karla Schwarzenberga, už dávno přesáhly míru slušnosti a dobrého vkusu. Přitom se o něm dá říci, že konečně v čele resortu zahraničí stojí erudovaný politik nejen evropského, ale přímo světového formátu, který si vydobyl zaslouženou úctu za hranicemi naší vlasti. Ovšem doma není nikdo prorokem. A tak dobře se do něj strefuje. Zejména proto, že si na nic nehraje a postrádá všechny rysy papalášství, spjatého s nadutostí a autoritářstvím.
Ministr dopravy Vít Bárta může vzbuzovat nejistotu i pochybnosti o svých čistých úmyslech. Ovšem dal čestné slovo. Třeba právě on patří mezi ty, kteří ho – na rozdíl od mnoha spoluobčanů – dokážou dodržet. Měl by tedy dostat šanci, aby ukázal, co v něm vězí. Od lidí s rádoby čistým štítem jsme se už dočkali nemilých překvapení. Vyčítat mu okázalejší svatební obřad, který si zaplatil z vlastní kapsy, je značně trapné. Proč stejným zapáleným kritikům nevadí pompézní uzavření manželského svazku Radka Štěpánka s Nicole Vaidišovou? Katedrála sv. Víta, nevěstiny šaty za milion korun, doprava nejluxusnějším rolls roycem, hostina v Ledeburských zahradách. Holt někdo si může beztrestně mlaskat, aniž by se to dotklo silného sociálního cítění závistivců. Ovšem pokud nejde o sportovní či jiné hvězdy zábavního průmyslu, je i značně střízlivější chování a jednání považováno za víc než nemravné.
Den se nemá chválit před večerem. Neměl by se ale ani předčasně hanět a bezhlavě kritizovat. Objektivní hodnocení vyžaduje čas. Zatím to vypadá, že aktéři, kteří se dostali do čela státu z vůle a rozhodnutí voličů, mají úmysly víceméně čisté a čestné. Doufejme proto, že se jim podaří nejen vyvést zemi z krize a zastavit astronomické zadlužování, ale především nenaplní druhou polovici známého úsloví, totiž, že dobré úmysly mnohdy lemují cestu do pekel.