Reklama
 
Blog | Helena Kratzerová

Co se v mládí naučíš…

Nikdo prý nemá brát nic za definitivní. Alespoň to tvrdí klasikové humoru, pánové V+W. Zejména je předčasné tak chápat a přijímat úvahy a předpoklady, které takříkajíc teprve krystalizují do konečné podoby. Návrhy, jež vycházejí z lůna rodící se trojkoalice, zatím asi vzbuzují rozporuplné pocity. Dalo by se říci, že podle tradičního řazení k určité společenské vrstvě. Někdo je vítá s nadšením, jiný s obavami. Nejtěžším kamenem úrazu je zřejmě jistý diletantismus, který provází chystané převratné, ba přímo revoluční změny.

Vnější pozorovatel se proto nemůže ubránit dojmu, že především tzv. poslanečtí greenhorni při formulování koaliční dohody střílejí převážně bez míření a od boku. A představují si ji spíš, jak se říkávalo, jako Hurvínek válku (popřípadě malý Moricek Vídeň). Žádná úspěšná strategie se totiž neobejde bez pečlivě rozpracovaných taktických kroků a odpovídající logistiky. V daném případě bez znalostí mechanismů a procedur, jež je třeba dodržovat a respektovat.

Někomu možná nedošlo, že nestavíme na zelené louce, což je zpravidla jednodušší i méně nákladné, ale snažíme se rekonstruovat objekt, za jehož stabilitu by každý odpovědný statik odmítl dát ruku do ohně. A zbavit se balastu ve formě přílepků, nekonečných novel, v nichž už se nikdo nevyzná, nebude vůbec jednoduché. Komplikované zákony, jež umožňují protichůdné výklady, si příliš nezadají s babylonským změtením jazyků.  Nemluvě o tom, že se dají bez velké námahy obcházet a využívat k osobnímu prospěchu.

Přitom je vytyčený cíl jasný – zastavit zadlužování a postupně umořovat astronomický státní dluh. Většina předkládaných opatření k němu směřuje. Někdy bohužel na úkor určité části populace. Lze například souhlasit s tím, že se mají snížit sociální dávky zhruba o deset procent. Ale plošné řešení, které je zdánlivě nejjednodušší, jaksi postrádá prvek vyváženosti a spravedlnosti. K těmto záležitostem by se totiž mělo přistupovat individuálně. Sice by to značně zkomplikovalo práci příslušných úředníků, nicméně by se velice brzy ukázalo, kdo pomoc nutně potřebuje a kdo ji jen zneužívá. Za pomoci nejrůznějších fint, jako je příbuzenské přebírání dětí do pěstounské péče, které je štědře dotováno. Popřípadě žití na hromádce s partnerem a pobírání dávek jako matka-samoživitelka. Či benefity zaměstnanců, na něž přispívají všichni daňoví poplatníci.

Reklama

Pochybnosti vyvolává i záměr redukovat (nebo zmrazit) příjmy státních zaměstnanců, s výjimkou učitelů. Při současné, víceméně klesající úrovni vzdělání na všech stupních a typech škol, totiž lze jen stěží zaručit, že se do výchovně vzdělávacího procesu zapojí lidé, kteří toto povolání berou jako poslání. Mají dobrý vztah k dětem a mládeži a chtějí je něco naučit. Spíš je na místě obava, že i méně schopné kantorky (i kantoři) se budou katedry držet zuby nehty, protože mají víceméně definitivu a své živobytí jisté.

Do reálního světa na druhou stranu skočí rovnýma nohama vysokoškolští studenti, na něž čekají semestrální poplatky. Jejich zavedení možná trochu pročistí vzduch, měly by je totiž motivovat k tomu, aby studiu věnovali náležitou pozornost, zbytečně je neprodlužovali a řádně se připravovali na zkoušky, aby neplatili za reparáty. A snažili se načerpat co nejvíce znalostí, které pak – v budoucím zaměstnání – mohou zúročit v odpovídajícím finančním ohodnocení, jež jim pomůže splatit dlužné částky.  Navíc si uvědomí cenu peněz, s nimiž budou muset zacházet o poznání zdrženlivěji. Už v mládí si tak na vlastní kůži vyzkoušejí, že nic není zadarmo.

Na závěry je ještě brzy. Jedno je však jisté, změna bude bolet. Jiné cesty však není.