Reklama
 
Blog | Helena Kratzerová

Kvapík na rozloučenou

Nejsouc Cyranem, odpustím si házení širáku v dál. Naštěstí však zmizela genderová diskriminace v boxu, takže si jako zástupkyně něžnější poloviny lidstva mohu dovolit hodit ručník do ringu. Zejména když se v kolbiště této sportovní disciplíny změnil „respektovaný“ Respekt a je na něm dovoleno téměř vše. Za mlčenlivého přihlížení sudích (rozuměj adminů) se mužností pyšnící aktéři mohou beztrestně a surově navážet do slabšího pohlaví, o podpásových úderech ani nemluvě.

Za dávných časů jsem si zformulovala aforismus, že dětská naivita je hezká jen do určitého věku. Bohužel jsem se podle něj neřídila. Podlehla jsem proto představě, že Respekt, přesněji řečeno RB, je platformou pro svobodnou výměnu názorů, dokonce na vyšší než běžné intelektuální úrovni. Netušila jsem přitom, že kromě jedinců, kteří skutečně mají co říci, v něm nezřídka exhibují individua přesvědčená o své morální a duchovní převaze, jež si útoky na druhé zřejmě kompenzují vlastní „minderwertigskeitskomplex“.

Za chybná rozhodnutí by každý měl nést odpovědnost. Činím tak. Dobrovolně opouštím řady blogerů, neboť nejsem masochista, jenž si libuje v ponižování. Duševní krutosti a malosti. Vulgaritě a hulvátství jsem už čelila mnohokrát, ovšem nikdy jsem je vědomě nevyhledávala. To, co bych nestrpěla v zaměstnání, nehodlám snášet v dobách „zaslouženého“ odpočinku. Navzdory tomu, že disponuji poměrně vysokým prahem tolerance, existují jisté, nepřekročitelné hranice. Bohužel byly zdolány.

Orientální přísloví říká, že není radno chytat tygra za ocas. Doplnila bych je, že je ještě pošetilejší se snažit vyjít se zestárlým exemplářem této kočkovité šelmy, jenž projevuje lidožroutské sklony. Tedy útočí na ty, které považuje za slabé a bezmocné. Její vlastnosti mnohdy přejímají i příslušníci rodu Homo sapiens, kteří se všemožně snaží uchovat si „selbstdarstellung“. Kdokoli jim na ni sáhne, musí pykat.

Reklama

Zpočátku jsem se pokusy ponížit mě spíš bavila. Forma, jež spíš připomíná paroubkovsko-rathovský způsob uvažování a styl rétoriky těchto dvou oranžových gigantů, však nikdy nebyla oním příslovečným šálkem mého čaje. Do určitých mezí stačí jako obrana ironie, již hojně využívám i v běžných životních situacích. Uvědomuji si, že v tomto případě je vina na mé straně. Nedošlo mi, že je k jejímu pochopení třeba příslušného duševního vybavení. A hlavně přitom člověk nesmí narazit na jedince, jenž by se dal označit za sociálního analfabeta.

Byla jsem i před Respektem, budu i bez něj. (A naopak.) Vrásky mi kvůli tomu nepřibudou.