Reklama
 
Blog | Helena Kratzerová

Absurdistán, nebo Kocourkov?

Mám dilema. Přestávám rozumět světu, nebo se skutečně stává nepochopitelným? Utěšuji se tím, že se zřejmě jedná o druhou možnost. Některé věci mi totiž připadají nesmyslné a přinejmenším přitažené za vlasy. Ani slovo absurdní je nedokáže plně vystihnout. Pro ilustraci uvádím několik příkladů z posledních dnů.

Hlavní hygienik Vít, jenž horlivě propaguje nezbytné očkování proti prasečí chřipce, je sám neabsolvoval a potýká se s touto chorobou. Ostatně, také šéfka Světové zdravotnické organizace (WHO) Chanová se dlouho chovala zdrženlivě a svou nechuť k preventivním opatřením omlouvala tím, že zatím v Ženevě nenašla vhodného odborníka, u nějž by podstoupila nutný zákrok. O to vehementněji však oba trvají na tom, že je vakcinace nevyhnutelná pro rizikové jedince a osoby nezbytné pro chod státu. Dokonce pod hrozbou sankcí. Vedlejší účinky nasazeného preparátu zcela bagatelizují a hovoří o zbytečném strašení obyvatelstva.

Trochu mě zmátla informace, že v Čechách žijí úplně nejdiskriminovanější Romové ve spojení se zprávou, že zrzavý, pihovatý hoch se chtěl úředně přihlásit mezi ně. Důvod? Neměl na počítač a jako příslušník této národnostní menšiny by na něj víceméně bez problémů dosáhl. Ovšem zřejmě byl pouze ze sociálně slabého prostředí, bez příslušných kritérií, jež by ho zvýhodňovala. Skutečně nejsem rasista, ani xenofob, nezajímá mě kdo je kým, lidi posuzuji podle toho, jací jsou. Mnozí (možná pokrytecky, ale zato politicky korektně) lkali nad osudem notorických neplatičů přestěhovaných Čunkem z vybydlených (vlastním přičiněním) bytů do kontejnerů. Vybavených tak, že jim mohli oprávněně závidět vzorní nájemníci ze starých městských (nejen pražských) zástaveb, kteří desetiletí poctivě platili činže, ale na slušnější bydlení se nikdy nezmohli. Holt nebyli v ranku sociálně potřebných. Takže jim úplně stačil byt IV. kategorie(dnes bychom řekli holobyt), pokud možno administrativně rozdělený, bez koupelny a se společným záchodem na pavlači.

Metody vymahačů ČEZu se mi také nelíbí. Stejně tak ale nemohu souhlasit s tím, že více zastánců mají ti, kteří bezostyšně kradou. Neplatím za odběr a odpojí mě od zdroje? Tak si lehce poradím a začnu odebírat proud načerno. Nebo alespoň přetočím elektroměr. Že celková škoda dosahuje půl miliardy korun? Nezájem! Nechtěla bych být v kůži těch, kteří se snaží dlužníky přemlouvat laskavými slovy. Většinou nejde o žádné beránky, ochotné se kát. Spíš vezmou do ruky baseballovou pálku, s níž neváhají zaútočit.  O jednání s obdobnými problematickými jednotlivci i skupinami koneckonců vědí své třeba pracovníci sociálních odborů městských úřadů, kteří už nejednou museli čelit rozvášněnému klientovi.

Reklama

Ovšem v zemi, kde se komunistické heslo Kdo nekrade, okrádá rodinu, traduje a uplatňuje na všech společenských úrovních, se nelze čemu divit. Zvlášť když se nejkřiklavější případy běžně zametají pod koberec a dluhy dosahující třeba milionů korun se odpouštějí (vybraným jedincům) jako na běžícím pásu. Stejně jako není nikdo volán k hmotné (ani morální) odpovědnosti za mizení astronomických částek v prapodivných černých děrách (viz třeba cyklostezka dražší než dálnice). V poněkud mírnější podobě se tento jev vyskytuje rovněž u příslušníků běžné populace, jimž je pojem morálka zcela cizí. A soucitní lidé na jejich finty skáčou jako vosy na med. Proč se pokusit řešit problémy vlastními silami, když stačí zaslzet v televizním šotu a alespoň pramínek financí je už na cestě. Nemluvím samozřejmě o skutečně potřebných, kteří se stali oběťmi lumpů, kteří se neštítí ničeho.

Vím, že právo a spravedlnost jsou dvě různé kategorie, jež se od sebe diametrálně liší. Smutné ovšem je, že na jejich výklad doplácejí pracovití, slušní, spořádání a zákonů dbalí občané. Na rozdíl od povalečů, kteří na nich parazitují.  A dovedou se ve správnou chvíli ozvat. Pěkně hlasitě. Jistě není náhodou, že máme v evropské sedmadvacítce jeden z nejštědřejších (možná i nejrozmařilejších) sociálních systémů, zatímco třeba střední a vyšší vrstvy jsou v produktivním i postproduktivním věku odírány téměř na kůži. Sociální solidarita a rovnostářství slaví pravé hody.

Abych unikla podezření, že zase šířím „blbou náladu“, ukončím svůj niterný výlev vtipem. Kresbu Pavla Kantorka se mi sice nepodařilo najít, nicméně ani text (za jeho přesnost neručím) není marný. „Vyhlídka za moc nestojí. Na jedné straně hřbitov, na druhé šibenice.“  Pokud někomu zamrzl úsměv na rtech, stalo se tak předčasně.  Populisté napříč politickým spektrem už mají v předvolebních slibech dobře našlápnuto k daleko větším, zejména ekonomickým katastrofám. A zřejmě je od nich nedokáže odradit ani vývoj v Řecku, jemuž EU dala nůž na krk a bude muset začít šetřit všude. Dokonce i ve státní sféře a na sociálních dávkách.