Přestože stejně jako invalidní důchodce, advokát Karel Sochor z Ostravy, jemuž se podařilo vyhrát při, z toho nebudu mít žádný materiální prospěch (a zřejmě ani nikdo další), cítím hluboké morální zadostiučinění. Konečně někdo otevřeně a s plnou váhou svého úřadu jednoznačně řekl, že v Česku existuje značně početná komunita těch, jimž jsou soustavně odepírána jejich práva.
I když, jak se hezky říká, jde o peníze až v první řadě, nikdy jsem na tuto problematiku nepohlížela prizmatem šustivých bankovek. Daleko víc mě (a nejsem určitě sama a jediná) vadilo, že s odchodem na „zasloužený“ odpočinek se každý jedinec, jenž do té doby požíval jistou společenskou vážnost a tomu úměrný respekt, zařadil jako beztvarý amébovitý prvok do množiny, která se pohrdlivě označuje jako socka a pohlíží se na ni jako na balvan, jenž tíží společnost. V očích nejmladší generace se dokonce změnil v úhlavního nepřítele, jehož by bylo třeba zlikvidovat. Třeba i granátem, aby na ní přestal parazitovat a bránit jí v rozletu.
Celou dobu mě štvala a štve teorie tzv. stejných žaludků a práva na rovnou spotřebu. Proč se vůbec nepřihlíží k intenzitě pracovního nasazení, výši dosaženého vzdělání a dalším faktorům, které ovlivňují výdělky v produktivním věku. Nadprůměrné příjmy jsou většinou adekvátní odměnou za nadstandardní výkony v zaměstnání, v němž jedinec nehledí na povinnou pracovní dobu, ale věnuje mu třeba i šestnáct až osmnáct hodin denně, včetně doplňujícího studia, jež mu umožní držet krok se současným vývojem ve zvoleném oboru. Bez jakýchkoli nároků na placené přesčasy, či příplatky za soboty, neděle a státní svátky.
Permanentní tlak, jemuž je dotyčný vystaven, je však v očích veřejnosti podružný. Nezajímá ji, že s mírou odpovědnosti se dostavuje i stres, popřípadě deprese, jež jsou jednou z hlavních příčin kardiovaskulárních chorob, mozkových příhod a infarktů myokardu. V tomto světle se obavy, že vyšší důchody vyčerpají erární kasu až na dno, jeví trochu přehnané. Mnozí z lépe vydělávajících se totiž ani nedožijí penzijního věku. Větší šance mají ti, kteří pečlivě hlídají píchačky, aby náhodou nedarovali zaměstnavateli ani minutu bezplatně a odcházejí domů s čistou hlavou. Pak se mohou klidně věnovat dalším aktivitám, třeba melouchům, za něž si dávají platit „dlaňovku“ a nad odvodem daní jenom mávnou rukou.
O tom, že pouze řemeslo má zlaté dno, jsem se přesvědčila bohužel pozdě. Pýcha, jež mě v mládí posedla, mě zavedla na humanitní fakultu. V praktickém životě naprosto nepotřebnou. Za dob socialismu jsem brala méně než kopáč, jako důchodkyně jsem na tom zhruba stejně. Teprve na stará kolena jsme se stejně postiženým manželem pronikli nejen do tajů počítače, ale hlavně jsme se naučili základy některých manuálních prací, jež jsme dříve svěřovali odborníkům. Jak přibývají léta, některé úkony se pro nás stávají fyzicky příliš náročné.
Přepych najmout si na tuto práci někoho na tzv. sousedskou výpomoc si ale dovolit nemůžeme. Od náročnějších experimentů nás odrazuje pouze to, že už jsou pro nás až smrtelně nebezpečné. Před několika dny se například při opravě komínu zabil pádem ze střechy jeden z místních obyvatel, jenž si z finančních důvodů nemohl zaplatit mladšího řemeslníka. Není to první a jediný případ, kdy se stalo něco podobného. A málokdy šlo pouze o přecenění vlastních sil.
Vzdělanější lidí mají navíc bohužel tu smůlu, že jsou přístupní racionálním argumentů a mlčky tolerují kdejakou křivdu a nespravedlnost. Třeba ti, kteří pracují v soukromém sektoru, pochopili, že se v době krize musejí smířit se snížením platů i zrušením většiny benefitů. Státní zaměstnanci se tím ale nemusejí trápit. Odbory jim ve spolupráci s levicovými stranami vždy pomohou zachovat dosavadní jistoty i zvýšení výdělků. Obdobnou péči paternalistický stát věnuje i tzv. sociálně slabým a nepřizpůsobivým, které si až neúměrně hýčká.
Chápu, že představa důchodů, v nichž by se odrážela také zásluhovost (nikoli projevovaná přizvukováním populistickým politikům), musela partajní i vládní špičky značně vyděsit. Leitmotivem jejich konání je přece odřít více vydělávající až na kůži. V produktivním i postproduktivním věku. Zapomínají na jediné. Špičkové mozky si podobné jednání přestávají nechat líbit a odebírají se tam, kde je dokážou patřičně ocenit. Odcházet budou stále častěji i vzdělaní mladí lidé, protože jim vlast nenabízí žádnou perspektivu. Průměrní, z nichž se většinou rekrutují oranžoví voliči, státní kasu nevytrhnou. A tak dojde i na rozmařilé sociální dávky, na něž už nebudou dostatečné prostředky.
Všichni, kteří závidí střední a vyšší třídě, budou moci být spokojeni. Naplní se jejich sen o skutečném rovnostářství a sociální solidaritě, která snad dopřeje stejným žaludkům alespoň to nejnutnější k přežití. Dopad na věčně reptající minoritu si raději nepředstavuji. O vlastní budoucnost strach nemám. Skromnosti jsem se už naučila.