Sám také znám život z obou, nebo snad i z více stran. Ale vždycky mi vadí ti vyčůránkové. Je přitom úplně jedno, zda to jsou ti z nich, kteří fixlují s neschopenkami, invalidním důchodem či se domáhají ekonomicky „důstojného“ života zabezpečeného někým jiným, nebo se jedná o vyčůránky čachrující se státními dotacemi, státními zakázkami, přihrávající si v rámci uzavřeného bratrstva ty či ony výhody či okázale se chlubící svým hadicapem dosaženým na greenu v době, kdy ostatní běžně pracují.

Abych se přiznal, nevidím současný vývoj moc růžově, ale (snad) mi zbývá ještě druhá polovina života, tak to stojí za to, abych se pokusil dát svým názorem a občasnými činy najevo, že tento vývoj si pro sebe a svoji rodinu nepřeji.

Projdete-li si debaty na podobná témata, myslím zdejší (a že jich v poslední době bylo!), můžete je číst, a já teď záměrně zjednoduším, buď z pozice vaší, nebo mé. Z vaší pozice se lexika i tón všelijakých těch Kdo chce, tak přece může, jeví pokaždé méně brizantní, protože u vás je základní ten souhlas a ostatní jsou vlastně prkotiny. – Já jsem háklivější, protože už znám obě polohy: pracoval jsem, měl jsem nadprůměrné příjmy, vedl jsem kolektiv. Už to není.

Tohle může potkat úplně každého, a já teď nemluvím o penězích. Mluvím o tom, že když vás taková věc potká, spousta lidí tou zkušeností dosud nedotčených je vlastně ráda a vaši situaci si užívá: Přece kdo chce, tak může. – Jednou o všech těch absolvovaných pohovorech třeba napíšu malou knížku.

Solidarita, o které mluvím, nejsou primárně peníze, které nemajetní majetným chtějí tahat z kapes. Nýbrž pochopení té situace, která může mít mnoho aspektů, a proto je mnohem pohodlnější ji obcházet.

Černobílé vidění společnosti, které je nám denodenně předkládáno, a které zobrazuje buď socialisty jánošíkovského typu nebo zbohatlíky pitrovsko řebíčkovského typu, zbytečně rozeštvává „zdravé jádro“ společnosti a snaží se je nahnat do modrého nebo červeno oranžového stáda.

Ze svého okolí vnímám, že množina občanů, kteří mají základní sociální cítění (a nenechali by nikoho umřít hladem) a současně se jedná o lidi, kteří mají zájem se primárně postarat o sebe a své blízké a hodnoty (materiální i duševní – např. vzdělanost) získané vlastním přičiněním opečovávat, chránit (mj. i před jejich zcizením a „darováním“ jiným)a kultivovat, rozhodně není zanedbatelná.

Myslím si, že by metodika měla být odlišná. Invalidita (není-li vrozená) zasáhne nečekaně a nic nenamítám, aby inv. důchod víc zohledňoval předchozí příjem, třeba i lineárně. Zde má smysl mluvit o „pojištění“.

Ovšem stáří překvapit nemůže. Mluvit o pojištění v souvislosti se starobními důchody mi přijde srandovní – zeptejte se pojišťováka, zda pojistí událost, která přijde se 100% jistotou v přesně předvídatelnou dobu!

Recept je jednoduchý, už jsem ho tu dříve obhajoval: Zachovat průtokový systém, ale důsledně ho navázat na počet vychovaých dětí. Zkrátka – žádný důchod pro bezdětné. Přispíváním do důchodového systému nespoříme, ale živíme své rodiče. Pokud „nevytvoříme“ další přispěvatele do systému, jak můžeme žádat, aby nás někdo k stáru živil?

Mluvím o něčem jiném. O té propasti, která se rozevírá mezi lidmi z různými příjmy – a ti, kteří se mají dobře, říkají, že je to tak spravedlivé a že to tak má, přesněji musí být, zatímco ti, kteří se tak dobře nemají, na takové kecy neskočí, přesněji od anonymních rasistických čuráků typu jofa je neberou, protože zdaleka ne každý, který se ocitl třeba i na podpoře, se tam dostal vlastní vinou a má radost, že tam je.

Chybí tu vědomí společného cíle. Za bolševika jsme ho nějak měli: chtěli jsme ho přežít. Ale jestli jsme se chtěli opravdu dožít tohohle, já opravdu nevím.