Sama jsem si na roli důchodce zvykala jen stěží a nerada. Považovala jsem si za degradující a deklasující. Teď jsem však objevila její jistý půvab. Svodům okolního světa odolávám bez vlastního přičinění, ale zato mi zbývá čas na finančně nenáročnou činnost, jako je myšlení. Občas absurdní, obskurní i poněkud jeté… A protože nemusím podávat hlášení o výsledcích a praktickém využití „objevných a převratných" teorií, mohu si pohrávat se zcela nekonvenčními a netradičními nápady. Proto se mi zalíbilo v paradoxech, o něž u nás rozhodně není nouze.
Jednoho krásného dne mi například přišlo na mysl, že existuje nemálo paralel třeba mezi tzv. romskou otázkou a vztahem naší otčiny k Evropské unii. Nejmarkantnější je snad snaha integrovat příslušníky (pozitivně) diskriminované menšiny do většinové společnosti. Její, dejme tomu, nepříliš velká ochota zařadit se a přizpůsobit krok vyvolává mezi naší veřejností značnou nevoli. Obdobnou jako neustálé oddalování podpisu Lisabonské smlouvy u členských států EU, které už tak učinily. Přitom argumenty, jimiž své postoje obhajují jak Romové, tak náš stát, jsou v podstatě totožné. Strach ze ztráty vlastní identity a jakéhosi splynutí s různorodou masou, v níž se jedinečnost etnika či národa vytratí do neznáma. Nemluvě o nutnosti podřídit se nezbytnému „kolektivnímu" vedení a řízení, jež mají z dob socialismus víc než hořkou příchuť.
Jak Romy, tak Čechy, Moravany a Slezany trápí, že jsou v prvním případě na domácí scéně, v druhém pak na mezinárodním fóru pokládáni za občany až druhé kategorie, jež sužují bolavá diskriminační opatření. Například v možnosti najít uplatnění na trhu práce (zdejším i zahraničním), který má stále mnohá omezení. Nejen kvůli původu, ale také geografická i třeba ve výši přidělovaných dotací ze strukturálních fondů. Jistou podobnost lze nalézt rovněž v poněkud protismyslném domáhání se pomoci ze zahraničí. Romové to řešili masivním exodem do Kanady, v níž nezřídka zjistili, že ani tam nebudou mít ustláno na růžích a mnozí se raději vracejí domů. Opětovným zavedením víz spadla klec. Nejen pro ně, ale i pro další cestovatele, u nichž nehrozilo, že se začnou domáhat azylu. Rozhořčení čeští politikové i administrativa se proto rozhodli, že se u EU začnou dovolávat dodržování tzv. klauzule solidarity. Chtějí apelovat na členy sedmadvacítky, aby uvažovali o přijetí obdobných opatření pro Kanaďany. Navzdory tomu, že sami kvůli bezvízovému styku s USA jednali ryze účelově, v rozporu s pravidly panujícími v unii. Motto tří mušketýrů: Jeden za všechny, všichni za jednoho! zřejmě bereme na vědomí, jen když se nám hodí a přináší užitek.
Paradoxy se však objevují i na nižších, respektive odvětvových úrovních. O šrotovném už toho bylo napsáno mnohé a racionální prezidentovo veto ho alespoň na chvíli odsunulo z hlavní koleje. Zato se čím dál hlasitěji ozývají zemědělci. Jejich záměr blokovat silnice povodně nijak neovlivnily. Ovšem nezkrotná voda, která poničila úrodu pícnin, obilovin i dalších potravinářských plodin, jim dodala čerstvou munici. Počínaje žádostmi o další dotace a zdaleka nekonče hrozbou hromadného propouštění především sezónních zaměstnanců, pro něž prý není za této situace pracovní uplatnění. Že by je mohli využít při rekultivaci krajiny zdevastované někdejší i současnou snahou po vytvoření co největších lánů, které se dají tak snadno obhospodařovat, jim zřejmě ani nepřijde na mysl. Přitom by se jedinci ohrožení ztrátou práce mohli uplatnit při obnovování zničených remízků, mezí, rušení škodlivých melioračních zásahů, sekání luk, po nichž se valí nespoutané proudy vody jako namazaný blesk… Kdo by však nesl náklady?
Groteskně, spíš však tragikomicky vyznívají i další, zatím dost nesměle předestírané návrhy jedinců, kteří vystoupali na vrchol politického a společenského žebříčku. U megalomanů typu dr. Ratha sice nijak nepřekvapuje, že je mu funkce hejtmana málo a touží po zemském zřízení, obdobném jako má Německo. Jeho představu, že se kraje změní ve spolkové země s vlastním parlamentem, v čase, jenž zbývá do rozhodujících předčasných voleb, dosud naštěstí nikdo nebere vážně. Na rozdíl od úvahy, že by se měly udělat pohyblivé prázdniny, jež našla vstřícný ohlas mezi rodičovskou veřejností, a dokonce poslanci vážně uvažují o tom, že se touto ideou budou v parlamentu seriózně zabývat. Co by to udělalo se zaběhnutým systémem školství, je zřejmě vedlejší. Důležité přece je, že by se hlavní turistické období mohlo prodloužit na více měsíců, což by znamenalo slušnou „malou domů" pro cestovní kanceláře. Slevy, jež poskytují na mimosezónní pobyty a zájezdy, by se tak podstatně zredukovaly.
Občas mám chuť zvolat s Mistrem Janem Husem Sancta simplicitas (Svatá prostoto). Slova, jež adresoval horlivé věřící, která spěchala s polínkem, aby je přiložila na připravenou hranici, se v jeho případě minula účinkem. Obávám se, že ani dnes nemají větší šanci. Ostatně, i známý nelichotivý slogan konec žití, rozum v řiti se bohužel neřídí pouze křestním listem, ale jeho druhá část postihuje i četné jedince v plném rozkvětu psychických (?) i fyzických sil.