Navíc si myslím, že bych do ní mohla vnést nový prvek. Inspiroval mě Jiří Paroubek nynější vehementní podporou sportu, hlavně zřizováním a dotováním sportovních tříd. Na jeho místě bych zašla ještě dál. Vypsala bych sportovní stipendia na univerzity a další vysoké školy. Celková úroveň jejich absolventů by bezesporu rapidně vzrostla.

Odbočka: Už léta mi pije krev ČSÚ, vyžadující nepochopitelné údaje, aniž by aspoň sdělil, k čemu budou sloužit a kde můžu já, poskytovatel údajů, najít nějakou z nich zpracovanou analýzu. Třeba by mi pomohla. Zatřídění zaměstnanců v korelaci se studijními obory bych ochotně udělal.

Já budu vždycky hájit smysl a hodnotu (studia) humanitních a sociálněvědních oborů a mít po ruce argumenty na jejich podporu. To ale neznamená, že nemohu být kritický vůči některým „výstupům“ z takto zaměřených škol.

K vašim odpovědím: Myslím si, že v nich (a je to celkem přirozené) vycházíte výrazně z oblasti technických oborů a profesí. Problém je, že na vysokých školách existuje řada studijních oborů, které nelze přiřadit jedné konkrétní profesi. Model jeden obor = jedna profese = jedna pozice na trhu práce už dnes dávno neplatí. Samozřejmě, třeba u učňovských oborů v rámci SŠ, ale třeba i u výše uvedených technických oborů na VŠ lze s takovou představou stále ještě pracovat. Ale to je jen část vzdělávacího systému (a trhu práce). Další věcí je, že existuje nespočetné množství studijních oborů a programů stejně jako profesí, které lidé „v reálu“ vykonávají. Proto už jen učinit soupis by bylo nesnadné – natož pak vést čáru mezi těmi, které jsou produktivní a které ne, a stanovovat příslušné „žádoucí“ počty.

Shodneme se v tom, že dnešní situace na veřejných školách má k optimu daleko a nějaká podoba reformy je velmi žádoucí.

TBC

Nejsnazší by bylo, kdyby potřebu profesí určil trh. Ten je dnes tak deformovaný státní intervencí, že v mnoha oborech neexistuje. Kdo z ekonomických subjektů by zaplatil práce např. na výše zmíněné příručce?

ad1) Svět se zas nemění tak rychle, aby se nedalo prostě extrapolovat z okamžitého stavu pracovních míst a jejich změny v čase. Ty údaje má statistický úřad, já je tam např. musím každoročně hlásit. Regulační zpoždění by bylo nanejvýš v délce VŠ studia, tedy asi 5 let. Jsem přesvědčen (=tvrzení bez důkazu), že rozdíl mezi produkcí a potřebou by byl menší, než dnes.

ad2) Ministerstvo školství na základě údajů statistického úřadu.
Hranice mezi obory by se v takovém případě nesledovala. Samozřejmě bychom si do začátku nesli zátěž současného stavu, to berme jako nutné zlo, které nevrátíme.

A školné? To je v dnešní korupční demokracii naprosto neprůchodné.

po delší sobě se zase s vámi rád pustím do diskuse na naše oblíbené téma. Nenechalo mě klidným vaše tvrzení „Systémové řešení existuje: Omezit počet studijních míst na školách podle očekávané potřeby profesí ve společnosti.“ Asi nemusím opakovat, že s názory na naše školství s vámi v lecčems souhlasím. Přesto tady nemohu. Nedovedu si totiž představit dvě věci: 1) Jak se v dnešním velmi proměnlivém a komplexním světě dá odhadovat „očekávaná potřeba profesí“? 2) Kdo a na základě čeho by tyto kvalifikované odhady měl činit? Plus podotázka – kde bude vést hranice mezi „produktivními“ a „neprodukitvními“ obory?

Myšlenka, kterou prezetujete, je sama o sobě hezká a svůdná. Krásná ukázka sociálního inženýrství (které – mimochodem – nejde moc dohromady s vašimi obecně deklarovanými liberálními názory). Její realizace je ovšem dost problematická. Více „down-to-earth“ mi přijde volání po školném (viz jofa), i když i to je na širší diskusi.

Od ještě větší disproporce mezi obory atraktivními a obory potřebnými nás paradoxně chrání chudoba naší země – na rozsáhlejší podporu neproduktivních oborů (zatím) nejsou peníze.