Ani vědcům světového renomé se nepodařilo najít vakcínu, která by si s ní dokázala poradit. A tak se s ní setkáváme prakticky dennodenně. V banálních i závažných situacích. Některé její projevy jsou navenek spíš úsměvné, i když ve svých důsledcích značně obludné. Například hádka důchodců o broskve, jež přerostla ve vzájemné napadání holemi a poranění soupeřů, protože jeden z nich si až příliš dlouho vybíral plody, na něž měl zřejmě zálusk ten druhý. Odbýt tento incident pouhým mávnutím ruky a komentářem, že se od seniorů stejně nedá nic jiného čekat, by bylo dost krátkozraké.
Podobný postoj většinové populace, i když bez zjevných projevů násilí, totiž vzbudilo třeba prohlášení exministra Kalouska o rovných příležitostech, ale nikoli rovné spotřebě. Závist opět vystrčila tykadla. A vyvolala hlubokou nechuť ke všem, kteří mají větší než průměrný plat. Je třeba jim okamžitě zvýšit daně a přerozdělit je ve prospěch nemajetnějších! Tato touha pochopitelně nezůstala oslyšena u partají, které se ohánějí sociální spravedlností pro všechny. (Pokud se ovšem nedotkne těch „rovnějších".) Jak ČSSD, tak KSČM i lidovci nezaváhali a v předvolební kampani se soustředili především na ukojení nejnižších a nežalostnějších lidských pudů.
Pravicové strany, i když je jejich orientace v některých případech dost nevyhraněná a nečitelná, opatrně vypouštějí pokusné balónky, jež by měly přece jen jistým způsobem ohodnotit ty, kteří přinášejí víc do společné kasy. Podařilo se už prosadit poměrně zřetelné rozdíly ve výši mateřských dávek, podle výdělků, jichž ženy dosahovaly. Nižší příjmové kategorie to ale nesou jako zjevnou křivdu a do nebe volající nespravedlnost. V čem se liší péče o dítě? Vždyť odvádějí naprosto stejnou práci, tak proč má mít někdo do nebe volající výhody.
Neumím si představit odezvu na nejnovější plán ODS, jejž by chtěla zrealizovat v případě vítězství v předčasných volbách. Možnost osmnáctitýdenní mateřské ve výši 100 procent platu pro ženy, které se chtějí rychle vrátit do práce, určitě narazí na hluboký odpor. Budou se jí cítit poškozeny zejména ty, které si z mateřské udělaly v podstatě výdělečnou činnost. A nejen ony. Závist jim nedovolí posuzovat tento návrh objektivně, ale zase si řeknou, že „čert kálí na největší hromadu".
Některé projevy zmíněného smrtelného hříchu mají až absurdní charakter. Lakonické konstatování, že ženy mají zhruba o dva tisíce nižší důchod než muži, vyvolalo vpravdě nečekané reakce. Ozvala se spousta nejen zapšklých staříků, ale také pánů v produktivním věku, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že je to tak jedině správné. Důvod? Ženy chodí do důchodu o něco dříve než příslušníci silnějšího pohlaví a dožívají se vyššího věku. Tudíž v konečném efektu „parazitují" na důchodovém systému podstatně déle. Že jsou po většinu času odsouzeny k nuznějšímu životu až živoření, je druhořadé.
Téměř veškeré debaty o starobních rentách se nesou v podobném duchu. Bezdětní by podle mínění „posledních spravedlivých" neměli brát nic. Když bezhlavě vkročím do minového pole, jak je to pak s rodiči, jejichž potomci emigrovali (mnohdy pouze z ekonomických důvodů), a tudíž nijak nepřispívali na důchod svých zploditelů? Měli by být odkázáni pouze na charitu? A další otázka: Mělo by se naopak žadatele o důchod nějak zohlednit, že jeho otec či matka, kteří po celý život poctivě pracovali, se vytoužené penze nedožili a uspořili státní kase nemalou částku? A co ti, kteří ztratili milovaného syna či dceru a zaplatili krutou daň osudu. Dočkají se navíc zvýšení odvodů do státního rozpočtu?
Jsem si vědoma, že obdobné úvahy jsou spíš morbidní a hraničí nejen s obyčejnou lidskou slušností, ale rovněž se zdravým rozumem. Ovšem některé argumenty v neprospěch nereprodukovavších se vyznívají obdobně. Připomínají spíš vyostřený spor slepého s hluchoněmým, při němž druhý účastník půtky nedokáže odezírat ze rtů a není schopen pronést ani slovo. Ostatně, stejně smyslu prostá je třeba populistická výzva Zdeňka Škromacha Mirku Topolánkovi, aby se připojil k jeho pokusu vyžít z průměrného důchodu. Komu to pomůže? Co tím chce dokázat? Laciným gestem se pouze snaží zamaskovat nechuť konečně udělat zásadní důchodovou reformu, kterou si vládnoucí partaje přehazují jako horký brambor.
Na principu sociální solidarity (alespoň v této oblasti) se přitom podepsala právě ČSSD. Když jí šlo o vítězství v krajských a senátních volbách rychle a snadno na tuto zásadu zapomněla. Svým oddaným voličům sice ušetřila třicetikorunový poplatek (kupodivu nezákonně i podle „svého" ministra Peciny), ale zároveň tím zmařila pokus o pocit sounáležitosti s bližními, kteří jsou na tom zdravotně hůře a potřebují nákladnější péči. A teď oranžoví lídři zcela nestoudně hovoří o tom, že je spoluúčast pacientů nevyhnutelná a za kvalitnější ošetřování i užití nákladnějších materiálů si budou muset připlatit.
Závist nejen finančně slabších bude zase pochopitelně slavit hody. A nelze se tomu divit. Zdá se, že je jak hlavním hnacím motorem veškerého lidského jednán, tak absolutně nejplodnější matkou. Se spoustou dětí, které však bohužel nemusejí, ani nemohou odvádět daně. Zato se mají čile k světu. A navazují „nerozborné přátelství" se zlobou, záští, nepřejícností až bytostnou nenávistí.