Po těžkých bitvách, zejména s Jiřím Paroubkem, jenž neochvějně pokračuje v předvolební kampani a lákání – kulantně řečeno – poněkud prostomyslnějších voličů, ještě není zdaleka vyhráno. A bohužel jsou to také novináři, kteří přilévají olej do ohně. Sice na oranžovém guru nenechali kvůli jeho stále se měnícím postojům ani nit suchou a mezi sebou takříkajíc soutěžili o nejtrefnější přídomky, jimiž ho častovali, nyní se však zdá, že začínají hrát podle jeho not.
Jak jinak si totiž lze vysvětlit, že se v mnoha médiích objevují rozmanité kalkulačky, na nichž si lze pohotově spočítat, o kolik každý jedinec přijde kvůli právě schválenému okleštěnému rozpočtu na příští rok. Rozumní jedinci tento akt chápou jako jedinou možnou cestu, jak zabránit zadlužení dalších generací. A jsou připraveni přinést patřičnou oběť. Ti, kteří si zvykli natahovat ruce, ovšem ponesou jako křivdu, že neprošlo vyšší zdanění těch majetnějších, kteří údajně „tyjí z jejich mozolů" a ještě přitom nechutně mlaskají.
Při téměř masochistickém sledování částí diskusních příspěvků v Parlamentu jsem si vzpomněla na slova pětatřicátého amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho: „Neptej se, co může vlast udělat pro tebe, ptej se, co můžeš udělat pro ni," Myslím si, že teď právě nastal ten pravý okamžik, kdy by se každý měl zamyslet nad jeho výrokem.
A možná také nad slovy jeho nejčerstvějšího nástupce Baracka Obamy, jenž se probil do Bílého domu i díky sloganu: Yes, we can. Rovněž obyvatelé země v srdci Evropy mohou zvrátit neblahý vývoj zaviněný celosvětovou recesí. Stačí jen chtít a na nutnou dobu si utáhnout opasek. A nedat se zmást těmi, kteří se opájejí představou, že krize, jež podle jejich mínění nejhlouběji zasáhla ty, kteří ji nezavinili, jim pomůže znovu se po zádech údajně „okrádaných chudých" dostat k moci a nastolit levicí tolik oplakávané socialistické pořádky.