Reklama
 
Blog | Helena Kratzerová

Perpetuum mobile

Kněžně Libuši se to věštilo. Rozhlédla se široko daleko a spatřila město veliké, jehož sláva se hvězd dotýká. V dnešní době by patrně byla, pokud jde o budoucnost, o něco opatrnější a skeptičtější. Modrá krev mi bohužel žilách nekoluje, na diplom vědmy jsem rovněž nedosáhla. Přesto si však troufám – na základě kusých poznatků z dění v nejvyšších společenských a politických sférách, zejména v poslaneckých lavicích – předjímat to, co nás čeká a nemine.

 

Do zpěvu, tance a jásotu mi přitom moc není. Pod Janotovým úsporným balíčkem se propadá zem, adepti na vítězství ve volbách z něj dělají nepotřebný cár papíru a jako bludičky do záhuby lákají pošetilce, kteří jim za nereálné sliby odevzdají hlas. Provází mě pověst, že soustavně šťourám do vosího hnízda. Přiznávám, že už mi to nestačí, neboť člověk roste pouze s čím dál náročnějšími úkoly. Proto jsem si vybrala tentokrát ještě nebezpečnější, a to sršní.

Navzdory tomu, že je sršeň ženského rodu, předpokládám, že svými úvahami podráždím spoustu čtenářů, bez ohledu na pohlaví. Začnu tedy bez zbytečných cirátů. Populace stárne, rodí se málo dětí a natalitu je třeba podpořit všemi dostupnými prostředky, především finančně. Nic proti tomu. Pouze se mi zdá, že před kvalitou dostává přednost kvantita.

Ačkoli mám proti Miloši Zemanovi mnohé výhrady, nezbývá mi než souhlasit s jeho rozhlasovým vystoupením, v němž mimo jiné uvedl, že je třeba snížit sociální výdaje podporující porodnost. Někdejší premiér doslova řekl:  „My nepotřebujeme zvyšovat počet populace, my potřebujeme zvyšovat její kvalitu především investicemi do vzdělávacího systému."  A připomněl, že její kvantitativní růst podporoval už komunistický prezident Gustáv Husák.

Reklama

Se Zemanovým názorem rezonuje obrázek, jenž se každodenně vyskytuje v mnoha českých, moravských i slezských sídlech, bez ohledu na jejich velikost. Na dopoledních i odpoledních procházkách si pyšně vykračují mladí rodiče – muž na sociální podpoře, žena na mateřské, jež je mnohdy vyšší než plat, na nějž by měla nárok vzhledem ke své kvalifikaci. Nejjednodušší řešení materiální situace? Další těhotenství, které zaručí sice časově omezený, nicméně jistý a opakovatelný zdroj příjmů. 

Pak už stačí pozitivní zkušenosti s tímto spolehlivým sociálním mechanismem vštípit do mysli potomkům, a rovněž ti mají na celý život vystaráno. Líp, než kdyby si zatěžovali hlavy zbytečným učením. Vlastně jde o jakési sociálně zkonstruované perpetuum mobile, jež navzdory fyzickým zákonům funguje zcela spolehlivě. Jeho životaschopnost potvrzují i studie zahraničních odborníků, jež se pozastavují nad nárůstem počtu obyvatel, kteří dostávají ze státního rozpočtu více, než kdy do něj odvedli.

Se vzdělávacím systémem je to ostatně také vachrlaté. Maturitní vysvědčení i vysokoškolské diplomy svědčí mnohdy pouze o tom, že se jich majitel nějakým způsobem domohl. Bez ohledu na nabyté vědomosti a schopnost je uplatnit v praxi. Nelze se tomu moc divit, když podle zjištění ministerstva školství a Ústavu pro informace ve vzdělávání pracuje v regionálním školství na třináct procent nekvalifikovaných učitelů, převážně ve věku do 35 let. Pouze každý třetí z nich si začal doplňovat chybějící kvalifikaci. Zbylí zřejmě s nadšením uvítali, že budou moci zahájit studium místo v lednu 2010 až v roce 2014. Škoda, že se stejně vehementně jako o výši platů nezajímají i o příslušnou odbornost. Předpokládám, že zvýšenými investicemi do vzdělání neměl zakladatel nové strany, jež usiluje o přízeň voličů, na mysli hmotné blaho vyučujících, ale povznesení úrovně absolventů všech druhů a typů školských institucí.

Nevím, zda jsou nekvalifikovaní pedagogové výrazněji finančně postihováni vůči těm, kteří mají příslušnou aprobaci, či i v této profesi panuje sociální solidarita. Právo, spíš nárok, na rovnou spotřebu však je jedním z nejvíce demotivujících faktorů, jež se odrážejí i v přístupu mladých lidí ke vzdělání. Proč se mám snažit, když jediným hmatatelným výsledkem veškerého úsilí bude progresivní zdanění?  Lepší přece je spolehnout se na laskavou ruku tatíčka-státu, který nedá zahynouti nám, ni budoucím. I kdyby měl zbankrotovat a utopit se v děsivě narůstajícím zadlužení.