Svědčí o tom alespoň poslední opatření, jež podpořili svými hlasy. Ke schválení krizového balíčku z dílny oranžových, včetně šrotovného, je snad zbytečné cokoli podotýkat. Nepochopím však, proč kývli na další odložení státních maturit. Vkrádá se mi do hlavy poněkud kacířská myšlenka, že někdo z okruhu jejich blízkých má v krátké době podstoupit zkoušku z dospělosti, přičemž v matematice či cizím jazyku není zrovna příliš zběhlý a kovaný. Zjevný podvod, k němuž došlo na pražském soukromém gymnáziu ve Vyšehradské, se dá jen stěží opakovat. Ovšem zákonná norma je nenapadnutelná. Že zapláče vzdělanost, není podstatné.
Při projednávání vládního úsporného balíčku mě už ani nepřekvapilo, že bylo přesunuto na pozdější termín a zatím se počítá s astronomickým deficitem 230 miliard korun. K jakémukoli šetření totiž není politická vůle. Důležitější jsou přece volby a vábení náležitě zpracovaných a sliby zaslepených občanů k urnám. Místo vavřínového věnce totiž na vítěze klání o jejich hlasy čeká premiérské a ministerská křesla. Kvalita a kvalifikace adeptů nerozhoduje. Ostatně, už Hurvínek v jednom ze skečů z předlistopadového období toužil stát se šéfredaktorem – čehokoli.
Svou nepopíratelnou hodnotu mají i poslanecké lavice. Pominu-li finanční a jiné výhody, včetně nabobtnalé imunity, dočkají se nově zvolení zástupci lidu s největší pravděpodobností také nejmodernějších notebooků. Kromě solitaire, jímž se zpočátku bavili při nudných vystoupeních oponentů, se jim naskytne další fantastická možnost. Online totiž budou zřejmě moci hrát i Monopoly. A v tom vidím jistou naději do budoucnosti. Pro mnohé to asi bude první a jediné setkání s praktickými ekonomickými pravidly a zákonitostmi, které by jim mohly otevřít oči při rozhodování o státním rozpočtu.
Zatím mi připadá, že se řada aktérů naší politické scény dala inspirovat milenkou Ludvíka XV. Madame de Pompadour, jejíž výrok „Po nás potopa" se nesmazatelně zapsal do dějin nepoučitelného lidstva. Smutné přitom je, že většina z nich je de facto za vodou a na vlastní kůži oni (ani jejich potomci) nepocítí nelítostný dopad nynější světové krize. Koneckonců, valné části populace je také bližší košile než kabát a vrabec v hrsti neuspokojuje její očekávání, když je jí na stříbrném podnosu servírován imaginární holub. A s touto vidinou jsou opět připravení skočit na špek největším a nejvýmluvnějším populistům. Aby však nakonec nedopadli jako legendární „stoletá babička Méry", jež sice byla postrachem prérie, nicméně podlehla ve volebním mumraji.
Ztracený optimismus do žil mi vlévá nejčerstvější závan zdravého rozumu. Projevil ho Ústavní soud, když zaťal tipec těm, kteří si pletou politiku s politikařením. Dal jasně na vědomí, že pravidla hry nelze libovolně měnit a ústava není pouhým cárem papíru, s nímž si každý může nakládat volně a bez jakýchkoli cirátů. Potěšil mě i prezident, jenž dal opět všanc svou popularitu, když podpořil Janotova úsporná opatření, přestože verdikt ústavních soudců přijal jen se skřípením zubů. Škodolibou radost, jak ke své hanbě přiznávám, však ve mně vyvolala představa, že se pod tzv. rathovným houpe zem a středočeskému samodržiteli nejspíš nastanou krušné časy.