Dosažení vysokého postu totiž nezřídka vyvolává touhu stát se mediální hvězdou. A podobně jako u celebrit ze zábavního průmyslu, jež mezi sebou soupeří o četnost prezentace v bulvárních i rádoby seriózních tiskovinách, v televizi, rozhlase i na internetu, ani zákonodárci a partajní lídři i jejich nejužší spolupracovníci nejsou vůči popularitě imunní a dělají vše, aby byli permanentně v povědomí veřejnosti. Lhostejno v jakém duchu a smyslu.
Možná to bude trochu přitažené za vlasy, ale při sledování posledních skutků Mirka Topolánka i některých aktivit Lucie Talmanové se mi začala vnucovat paralela s manželi Victorií a Davidem Beckhamovými. Nikoli kvůli jejich duševnímu rozhledu a rozumové kapacitě, ale vzhledem k jejich chování a jednání. Slavného fotbalistu a někdejší Posh Spice příroda sice obdařila přitažlivým zevnějškem, poněkud však zanedbala mozkovou činnost. Ovšem téměř astronomické finanční zdroje dokázaly tento „nepatrný“ handicap víceméně anulovat a vynést je na čelní příčku mezi VIP. Masivní obdiv fanoušků pak přeměnil jejich průměrnou sebedůvěru v přesvědčení, že právem patří k mezinárodní elitě.
Bobtnající sebevědomí například přivedlo Victorii, která přiznala, že v životě nepřečetla jedinou knížku, k tomu, že se při Davidově losangeleském angažmá rozhodla seznámit dámy z tamějších vyšších společenských kruhů s klasickou (rozuměj anglickou) literaturou. A myslela to zcela vážně. I když – mezi námi – jí lépe šlo pózování v četných módních kreacích, či snímky á la John Lennon a Yoko Ono v milostných až lascivních pózách se zákonným chotěm.
Dosud přežívající předseda ODS se sice až takových lapsů nedopustil, nicméně neměl k nim daleko. Jeho proměna z řadového politika v celebritu, která si může dovolit vše, sice probíhala poměrně pozvolně, nicméně vytrvale. Možná za to můžou patolízalové, pochlebovači a podrztaškové, kteří ho ubezpečovali o jeho výjimečnosti a jedinečnosti. Výsledek? Ztráta soudnosti, přiměřenosti, vulgarizace projevu, přesvědčení o jediné vlastní pravdě, nesnášelivost, urážky rozdávané na všechny strany. A nakonec nejen zpupné vrácení poslaneckého mandátu, ale především odklon od hlavního poslání k laciným manýrám charakteristickým pro „hvězdy“ showbyznysu. Kdo může brát vážně muže ve vyšším středním věku, jenž se nechá fotit v obepnutých džínách pro časopis určený gayům?
Jeho nová životní družka Lucie Talmanová také nezůstávala příliš pozadu. O přízeň voličů, kteří ji respektovali jako místopředsedkyni parlamentu, se připravila nejen prapodivným angažováním v údajně charitativním klubu nejbohatších českých žen, ale také pózováním ve značkovém oblečení pro lifestylový magazín. Dnes jako racionálnější partner z „první modré dvojice“zvažuje, zda má vůbec smysl kandidovat do senátu.
Dlužno poznamenat, že neduh, který napadl Topolánka a přivodil jeho krkolomný pád, není nijak ojedinělý. Mezi prostými smrtelníky se také vyskytuje poměrně často. Zbytnělé superego sice cloumá především mužskou populací, ale postihuje i vybrané příslušnice něžnějšího pohlaví. (Například jedna z mých četných bývalých šéfek je dodnes přesvědčena, že je největší žijící spisovatelkou. Pochybovači jsou bez milosti odejiti.)
Petr Nečas, jenž říká, že je politika především vážná práce, je mi proto sympatický. Možná někomu připadá jako suchar bez charizmatu, ale především je vědec, který dokáže analyzovat problémy a vyvozovat důsledky. A jak už stačil předvést, rozhodně není zbabělec, jenž by utíkal před obtížemi. Šance, již dostal, možná přišla příliš pozdě. Ale třeba ji dokáže zúročit. Cholerik, jenž se umí ovládat, je rozhodně přijatelnější než hysterik, který dříve mluví, než myslí.