Ještě před pouhými dvěma desetiletími tací jedinci dobře věděli, kde je jejich místo a znali mantinely, které nesmějí překročit (víceméně z pudu sebezáchovy). Zcela zřetelně si uvědomovali, že profesionální bytí ovlivňují zcela jiná kritéria a požadavky. Racionální a kreativní myšlení bylo spíš přítěží. Kdo to včas pochopil a akceptoval, měl slušnou šanci na přiměřenou a průměrnou pracovní existenci. Po sečtení černých puntíků (v naší rodině je tvořila má emigrovavší sestra a manžel pocházející z pohraničního smíšeného manželství, jenž si podržel národnost německého otce) se většinou pasivně smířili s tím, že se jim nepodaří překročit takříkajíc kádrový stín.
Sedmnáctý listopad přinesl převratnou změnu. Dlouho potlačovaná touha po svobodě, demokracii a rovných příležitostech dostala zelenou. Opomíjená a dehonestovaná „pracující inteligence" počala zvedat hlavy a domáhat se svých práv. Na čas i uspěla. Dokonce i finančně. Její výdělky již nebyly hluboko pod obvyklými příjmy i nekvalifikovaných manuálních námezdních sil, ale dokonce je převyšovaly. Nejzdatnější a nejschopnější (nemyslím všeho) se začali vzmáhat a zdálo se, že se jim bud dařit čím dál líp.
Tento trend se stal trnem v oku všech protěžovaných za minulého režimu a dal popud k dovolávání se práva na rovnou spotřebu. S důrazem na stejné žaludky. Na podporu levicově orientovaných politiků nemuseli dlouho čekat. Ti si hravě spočítali, že se z takto „diskriminovaných" občanů stanou jejich věrní stoupenci a voliči, kteří jim vždy odevzdají potřebné hlasy. Vedeni mottem, že budou pracovat jako za socialismu, ale žít jako v kapitalismu. Pro uspokojení jejich narůstající závisti pramenící z vlastní neschopnosti nebo neochoty vydat ze sebe to nejlepší sáhli lídři po osvědčeném receptu, jenž se těší všeobecné oblibě zejména v krizových situacích.
Recesí nesmějí trpět ti, kteří ji nezavinili. Rozuměj lidé s nízkými platy (mzdami) nebo příjemci sociálních dávek a podpor. Jen ať hezky platí bohatí, kteří se topí v luxusu a žijí si nad běžné poměry. Že jde o silnou antimotivaci, už nikoho nezajímá. Nemluvě o tom, že vede k oné „zlaté střední cestě", z níž jsme se tak dlouho a těžce vymaňovali. Nadprůměr se postupně stává nejen nežádoucím, ale přímo zhoubným. A vyvolává mezi kvalifikovanějšími vrstvami četné otázky. Například, proč by se měl vůbec někdo snažit podávat nadstandardní pracovní výkon, když ho čeká razantní zvýšení daní a odvodů do státního rozpočtu. Daleko jednodušší je přece si spočítat maximální částku, jíž se navrhovaná opatření nedotknou a spokojit se s financemi odpovídajícími středostavovskému a nižšímu postavení.
Mladí, kteří chtějí v životě něčeho dosáhnout a uplatnit své schopnosti, si to nechají líbit jen stěží. Nepříjemným, nikoli vedlejším efektem pak budou jejich hromadné odchody na zahraniční pracovní trhy, kde není tak razantně prosazována myšlenka sociální solidarity a rovnostářství. Dříve narození však mají smůlu. Halasně popíraná diskriminace kvůli věku je bohužel realitou i mimo Českou kotlinu. Ti, kteří se naivně domnívali, že zvýšené výdělky se odrazí i ve výši starobních důchodů, si pouze zopakují uskrovňování, s nímž se museli smiřovat během aktivního produktivního věku. A navíc čelit špatně skrývanému opovržení všech, kteří pokládají důchodce za přítěž, v krajním případě za socky nebo dokonce lůzu, jež se přímo vyžívá ve slevových a jiných akcích. Že nejde o zálibu, ale životní nutnost připustí málokdo.
Obdivu se (kupodivu?!) těší lidé, kteří získali záviděníhodné postavení i značný majetek spornými, až neetickými metodami, popřípadě neprokázanou kriminální činností. V očích „prostého" lidu jsou považování za šikovné, protože si ruce nešpinili prací. Nejhorší je, že i nejkřiklavější případy jsou většinou zákonnými prostředky nepostižitelné a zjevní viníci mohou počítat s beztrestností. Dvacetiletí svobody a demokracie tak postupně získává nechutný odér, jejž způsobil děsivý úbytek slušnosti, morálky a odpovědnosti, který se bohužel šíří i z nejvyšších politických a společenských kruhů.