V praxi to, ale skoro nikdo netuší. Mám podobné zkušenosti a dost často na mě agresivní vynervenci troubí nebo jezdí tak 3 cm za patami, jak je v Praze dobrým zvykem.

Obyčejným pražským přechodům bez světel se paradoxně kvůli bezpečnosti vyhýbám. Řidiči jsou na nich totiž ve zvláštní křeči a tuší, že ten bambula co tam stojí by tam mohl vlízt před jejich auto. Chovají se proto stejně jako když projíždí křizovatku na oranžovou/červenou a spíše přidají, aby to ještě stihli. Zároveň jsou ve střehu kdyby tam přecejen skočil… Když už někdo na přechodu zastaví, úplně z něj srší nervozita a projede to za mnou div mi nezuje boty. Proto si radši vedle přechodu klidně i déle počkám než se udělá v proudu skulinka kterou lze přejít.

Vlak ve srovnání a automobilem sice vítězí co do hmotnosti, ale prohrává na celé čáře v dopravní obslužnosti a ochotě jet tehdy, kdy chci já. To je právě problém vlaků: jsou, jaké jsou – ale jedou jinak, než chci já. Přesně tak to zpívá Karel Gott.

Kdepak: na silná a ještě silnější auta nedám dopustit. Ale máte můj slib, že Vás nepřejedu, a to ani na přechodu.

Vypláznul jsem na něho jazyk.

Chápu, že se starý a pomalý člověk bojí. Snad ještě nejsem starý, ale některých řidičů a míst se také bojím. Záleží na slušnosti řidičů. V Londýně, byl jsem tam jen jako turista, chodci chodí i na červenou a řidiči na ně nenajíždějí s „tvrdým“ výrazem v obličeji, jakoby chodci zodobňovali veškeré křivdy světa. Asi je pro ně auto jen dopravní prostředek, nikoli smysl života… (Tady bych chtěl udělat smutný úšklebek, ale neumím ho.)

Teto Heleno, nezastřela Vám jindy tak jasný zrak slepá vášeň? – Já s tímto tvrzením nesouhlasím; řekl bych, že onen pocit absolutní moci dodává jenom a pouze služební odznak PČR.