Stran poslední věty nevím, zda jste myslela: „Je to o smíření se a o úctě.“ nebo mé podivení se nad mlčením stran památníku v Praze na Letné, resp. nad jeho adorací až ukřivděným obdivem (dodnes).

Co se týká filmů, jsou jaké jsou a jsou do jisté míry i umění. Otázkou je, zda i v posledním Hřebejkově film Kawasakiho růže není kladné líčení vyšetřovatele STB a závěrečný scénář také jen „daní“ za to, že ten film vůbec mohl být natočen. Stejně tak i v jiných filmech je líčení lidí orientovaných „západně“ často s podtextem, že se jedná o „bohémy“ a lidi sexuálně i jinak nestálé či „nevěrné“.

Mně osobně se film Pelíšky spíše líbil než nelíbil. Jednak v něm byl roztomilý humor (viz „Kde soudruzi z NDR udělali chybu?“) pak to byl (při vědomí vší nedokonalosti) alespoň pokus jak nemlčet.

Což,jak jsme se už bavili dříve, je částečně dluh i vaší generace, že o mnoha věcech mlčela.

Není třeba se mnou souhlasit, ale pro mě jen takový psaní dává smysl, ve kterým jde o něco mimo mne. Který mi nemá jenom dělat alibi, který mě nehladí po srsti, protože si to koneckonců za ty léta zasloužím. Kátě Sidonový jsem tu kdysi dal, že její psaní je srágora, a ona dnes někdy říká, že jsem měl pravdu. Hovno jsem měl! Protože jsem ještě nevěděl, že z celýho toho dobrodružství poznání sebe sama, který psaní představuje, se dá udělat i takováhle sračka.

Kdybys, Káťo, věděla, jak je mi to teď někdy líto.

A ještě je asi dobrý vědět, že když čtenář nerozumí autorovi, není to nutně chyba autorova – může to taky znamenat, že čtenář je ťululum, které se ani neumí zeptat. Třeba těch, kteří autorovi rozumí. Ale to by čtenář vypadal trochu jako blbec, že, tak radši ze svý vlastní nedostatečnosti dělá autorovu.

Ale to už jsme probírali mockrát. Mně jde teď o takovej ten důchodcovskej smířlivej odér: žili jsme, máme odžito, ale ještě jsme tady. Nemáme se zač stydět. Bolševik je pryč, tak mu to dáme sežrat. Že jsme za jeho vlády žili jako ovce? Víte přece, jaká byla doba… třeba mně je sedmapadesát, panu Víškovi o deset víc. Jakej je to rozdíl? Malej, myslím – ale mě neslyšíte rozhazovat smířlivý moudra.

Často mě slyšíte nasranýho; říkat, že se mi nechce tady žít, případně že se mi nechce vůbec žít – totálně nasranýho. Z mýho pohledu je tenhle spokojenej důchodcovskej élent opravdovská smrt…