Pragmatický římský císař Vespasianus, jenž uvalil daň na používání veřejných záchodků, pravil, že peníze nesmrdí. Jen málo současníků i následovníků by si trouflo s jeho názorem polemizovat. A pouze na vlastní nebezpečí. Money, money, money se stalo leitmotivem většiny lidí, kteří smysl života hledají v hromadění bohatství. Vem‘, kde vem‘. Důležitý není způsob, ale jedině výsledek.
Moderování televizních pořadů, ať už zábavných, nebo politických (i když obě kategorie mnohdy splývají), je bezesporu značně lukrativní. V Moravcově případu, který hravě zvládá nejen OVM, ale také krajské předvolební besedy, sice časově náročné, nicméně hezky sype. Jeden by si myslel, že právě možnost vidět politiky nejen při jejich oficiálním producírování na obrazovce či v přeplněných sálech, ale také je přistihnout takříkajíc v nedbalkách, kdy si příliš nedávají pozor na pusu, je nejlepší příležitost, jak si na ně udělat nestranný názor. A rozhodnout se odevzdat hlas tomu „nejlepšímu“.
O to víc šokuje, že právě Václav Moravec veřejně a otevřeně prohlašuje, že sám volit nebude. Navzdory tomu, že jedním dechem říká: „Je alibismus nadávat politiku v hospodě. Lidé, kteří remcají a nadávají, na to nemají právo, pokud nedělají něco pro to, aby se to změnilo. Nemusejí hned vstupovat do politických stran, stačí, aby šli k volbám.“ Rozhodnutí zdůvodňuje tím, že chce údajně zůstat objektivní.
Je to ale celá pravda? Skeptičtější povahy pochybují. Zřejmě právem. Vnucují se totiž přinejmenším dvě základní verze, jež pravděpodobně motivovaly jeho zásadní stanovisko. První z nich naznačuje, že vsadit na kohokoli z kandidátů je předem prohranou sázkou do loterie, k čemuž se přiklání i řada dosud nerozhodnutých voličů a především těch, kteří zásadně odmítají vhodit lístek do zapečetěné urny. A Moravec se nechce ve spektáklu, jejž považuje za zbytečný a trapný, nijak angažovat, ačkoli vehementně přesvědčuje spoluobčany, aby neváhali.
Druhá alternativa vyznívá poněkud krutě a cynicky. Výsledek lidového hlasování je nejistý, trocha (spíš více procent) alibismu může mít milou odezvu. Dá se tak, sice s menším zpožděním, o to však razantněji, připojit na stranu vítěze. A za oddanou službu sklízet zasloužené ovoce. Zvlášť když se oranžový guru nijak netají tím, že přijatý náhubkový zákon je stále nedostatečný, protože dovoluje různým individuím vyjadřovat názory, s nimiž bytostně nesouhlasí. Databáze Paroubkových odpůrců utěšeně narůstá a určitě se jednou bude hodit. Co kdyby v ní také figuroval sám Václav Moravec? Něco takového v zájmu další kariéry přece nemůže připustit. Údajná objektivita je proto krásnou a v podstatě nenapadnutelnou obezličkou. Akorát svědčí o charakteru doby, která zrovna nefandí charakterním lidem.