Zářným příkladem je bezesporu politická scéna, jež na veřejnost působí spíš jako účinné emetikum. Starostí o blaho národa, potažmo pracujícího lidu, se nepřeslechnutelní lídři zájemců o parlamentní křesla bez ohledu na stranickou příslušnost snaží kamuflovat vlastní zájmy, o něž jim jde především. Do volebního boje nasazují zbraně těžkých kalibrů, hlavně těch nejzákeřnějších. Řídí se přitom gottwaldovským heslem Kdo s koho? Místa v poslaneckých lavicích, která dříve zvolení dodnes zahřívají, houfně odmítají přepustit někomu jinému.
Počítají s tím (bohužel i oprávněně), že jim spousta prosťáčků opět skočí na lep. Obdobné metody ovšem nejsou pouze doménou zapálených partajníků. Uplatňují se i v každodenním životě, u jedinců, kteří okusili, jak chutná sebemenší moc a dožadují se zvláštního postavení i zacházení třeba kvůli plné prkenici či megalomanskému egu.
Samostatnou kapitolu tvoří narůstající generační napětí, jež je uměle živeno a gradováno z nepříliš čistých pohnutek. Ovšem nachází úrodnou půdu. Nejlepším způsobem, jak odvrátit pozornost od skutečných problémů, je přece najít viníka, na něhož se dá vše svalit a nespokojence nasměrovat v podstatě na slepou kolej. Místo dřívějších židovských pogromů je teď populární předhodit veřejnosti staré „vyžírky“ nebo mladé „spratky“, kteří si troufají mluvit do své budoucnosti.
Na nich se přece dá pěkně smlsnout. Vím, že je důchodců moc, budou přibývat a zvyšovat mandatorní výdaje. Ovšem peníze, které (s některými prapodivnými výjimkami) dostávají za celoživotní práci, jim může závidět jen málokdo. Po zaplacení pravidelných plateb jim totiž většinou nezbude ani částka rovnající se kapesnému, jímž rodiče obdarovávají potomky. To však neznamená, že by měli být terčem krutého výsměchu.
Kaufland sice není mým revírem, ale hojně navštěvují Lidl a Penny v době, kdy mají slevové akce. Sice si připadám jako detektiv Babočka z Burianova filmu Tři vejce do skla, ale životní realita mě nutí, abych volila cenově nejdostupnější zboží. Trpí tím sice moje obyčejná lidská důstojnost a hrdost, ale žaludek si žádá své. Vražedné tempo ovšem nenasazuji, naopak jsem na podobné projevy také značně alergická. A stydím se za ty, kteří se ohánějí berlemi a holemi, aby pro sebe urvali zboží, jež rychle mizí z regálů. Když zbude, potěší mě to, když se ho nedostává, svět se také nezboří.
Jednostranný pohled je ale vždycky zavádějící. Ani mladí nemají ustláno na růžích. Mnohdy marně shánějí práci, dostávají se do konfliktů se zástupci starší generace, která si skutečnou i domnělou křivdu na nich páchanou často vybíjejí neúměrnou agresivitou. Úcta se však nedá vynutit, každý si ji musí vysloužit vlastním chováním a jednáním. Pokud budu někomu nadávat do nevycválaných fracků, stěží najdu pozitivní odezvu. Nikdy jsem neměla ráda, když mi někdo vnucoval nevyžádané rady, poučoval mě, aniž bych o to měla jakýkoli zájem a snažil se mě přizpůsobit k obrazu svému. A neomaleně trval na svých „nezadatelných právech“. I dnes se proto řídím heslem Nečiň bližnímu svému to, co nechceš, aby činil tobě. A funguje to. Důležitá přece není obapolná láska, ale vzájemný respekt. Bohužel nad ním až příliš často vítězí arogance.