Podle nejnovějších informací totiž Fischerův kabinet chce projednávat uchování učitelských platů ve stávající výši. Nechápu, proč by právě tato skupina státních zaměstnanců měla mít proti ostatním zjevné výhody. Je to snad kvůli tomu, že jejich odboroví předáci zesílili hlasy a hrozí sociálními střety? Obdobné chování přece lze předpokládat i u ostatních odborových a zájmových svazů, které budou oprávněně očekávat, že jim současná nepolitická administrativa rovněž vyjde vstříc. A z úsporného balíčku se pomalu, ale jistě stane pouhý trhací kalendář.
V privátním sektoru se však nikdo nikoho na nic neptá. Chceš práci? Zůstane ti, pokud budeš souhlasit se snížením mzdy. A lidé, kteří se oprávněně bojí, že by rozšířili řady nezaměstnaných, dobrovolně přistupují na škrty, jež mnohdy překračují ona „vládní" čtyři procenta. Bez diskusí a hrozeb.
Nezpochybňuji, že by učitelé měli být stěžejními nositeli vzdělanosti, kteří mají v rukou, poněkud nadneseně řečeno, naši budoucnost. A pokud se dokážou tohoto úkolu zhostit na výbornou, měli by za to dostávat i adekvátní odměnu. Ale je tomu opravdu tak? Skutečnost bohužel hovoří o něčem jiném. Pedagogické fakulty stále jsou pro mnohé studenty takříkajíc krabičkou poslední záchrany a jediným možným způsobem, jak dosáhnout vysokoškolského vzdělání. A bohužel ty nejschopnější absolventy obvykle zláká zcela jiná, lépe placená profese. Zdá se, že se pohybujeme v bludném kruhu. Dobré pedagogy nedokážeme zaplatit, na školách zůstávají většinou průměrní. Výjimku tvoří nadšenci, kteří chápou své povolání jako poslání a jsou ochotni se smířit i s finančními ztrátami.
Ostatně, v dobách, kdy na obrazovkách běžely rozmanité vědomostní soutěže, patřili právě kantoři k jejich nejhojnějším účastníkům. Znalosti většiny z nich byly spíš tristní a vyvolávaly pochybnosti o jejich kvalitách i způsobilosti. Uvědomuji si, že není snadné soupeřit se žáky, kteří mají neomezený přístup k informacím. Brání však někdo učitelům surfovat po internetu? Mnozí však odmítají ustoupit od zavedených metod, především bezduchého biflování, a vést svěřence, aby se naučili používat vlastní rozum, včetně motivace ke konstruktivnímu a smysluplnému myšlení.
Možná i proto se neustále propadáme na světovém žebříčku vzdělanosti. Nejvíce v tzv. druhotné gramotnosti, tedy schopnosti porozumět psanému textu a interpretovat ho svými slovy. Pyšní však nemůžeme být ani na soustavné odkládání státních maturit, jež by konečně vrátili zkouškám z dospělosti jejich někdejší lesk a váhu. Ze strany nejen studentů, ale také pedagogů, kteří se obávají možného srovnávání, jde pravděpodobně o jisté známky strachu z možného selhání a neúspěchu.
Učiteli by v ideálním případě měli být nejlepší z nejlepších. A pak by jejich nářky také měly opodstatnění. Pokud však na školách bude stále vysoké procento těch, kteří ani do čtyřicítky nezískali potřebnou odbornou kvalifikaci a dožadují se zvláštního zacházení a neustálých odkladů, nadále budou učit středoškoláci nebo důchodci aplikující ve výuce zastaralé metody, zachování platů nikomu a ničemu nepomůže.
Nemluvě o lavině, kterou výjimka pro jeden stav nepochybně spustí. Dřív než se nadějeme, ujme se slova třeba Jiří Paroubek, který s razancí sobě vlastní bude požadovat zvýšení podpory v nezaměstnanosti a prodloužení lhůty pro její vyplácení, stejně jako zachování dosavadních mateřských a rodičovských dávek. Pokud vláda ustoupí byť i v jediném případě, děsivý deficit, jejž se zatím podařilo odvrátit, se stane realitou.