Už se zase naváží do Paroubka, řeknou si mnozí a začnou formulovat břitké komentáře. Je mi to sice líto, ale osobně ho považuji za čítankový příklad člověka, dle vlastního mínění neovlivnitelného, nicméně ruce mladší manželky ho umějí hníst a tvarovat jako vosk. S touhou po nejvyšších postech, což mu je nutné připsat k dobru, se nikdy neskrýval. A byl ochoten pro ně slibovat nesplnitelné, bezostyšně lhát, měnit rozhodnutí z hodiny na hodinu, pomlouvat, urážet i podrážet.
Láska, jak se obvykle stává mužům, kteří prožívají krizi středního věku, mu dodala křídla k mohutnému rozletu. I s rizikem možného Ikarova pádu. Nemožné dělá ihned, zázraky do tří dnů. Jeho Petra za to přece stojí. A je třeba jí dokázat, že si spolu se sexy mozkem nevytáhla špatnou kartu, ale trumfové eso, jež nikdo nedokáže přebít. Nejsladší odměnou jí proto může být, když se stane manželkou premiéra, odkud už není daleko k roli první dámy.
Zaslepenost a hluchota, jež často kráčejí ruku v ruce s pocity a touhami poněkud obstarožního „studenta s rudýma ušima“, mají bohužel i stinné stránky. V tomto konkrétním případě třeba nelibost řadových spolustraníků obou pohlaví. A nejen jich. Také funkcionářů, kteří musejí ustupovat slabosti oranžového guru pro půvabné blondýnky. Jeho voliči jsou zatím ve své většině nepoučitelní. Holuby na střeše považují za jistější než vrabce v hrsti.
Přitom jim nedochází, že hlasateli sociální spravedlnosti a rovnostářství jde především o vlastní blaho. Mám nepříjemný pocit, že rovněž nekončící boj za opětné navýšení dávek v mateřství je motivován tím, že je sám Paroubek čerstvým otcem. Pro rodinu je každá koruna dobrá. Třeba na řádnou reprezentaci, na niž v konfekčních, uváleným dojmem působících šatech zapomínal například Miloš Zeman. Proláknutá věta Kdo to má by sice měla oranžové přívržence spíš odrazovat, ale míjí se účinkem. Víc než závist vzbuzuje obdiv. Ostatně, nejednomu ze skalních voličů ČSSD není fouňovství, neřku-li buranství, cizí. Doma drží všechny zkrátka, zatímco se okolí snaží ohromovat exteriérem vybaveným nejmódnějšími nákladnými vymoženostmi a doplňky.
Dočetla jsem se, že kdysi dávno mívali sociálně demokratičtí lídři dva obleky. Jeden parádní, určený na svatby, pohřby a slavnostní příležitosti, druhý všednodenní, jímž se nijak nelišili od běžných spoluobčanů. A dalo se jim i proto věřit. Ti dnešní se bez šatstva světových značek neobejdou, považují na naprostou samozřejmost, že jen to nejlepší je pro ně a jejich družky tak akorát dost dobré. Přitom sugerují voličům, že i na ně čeká něco podobného. Stačí jen pořádně zkasírovat ty, kteří si troufají brát nadprůměrné příjmy a navíc nelibě nesou, že by se o ně měli dělit se sociálně potřebnějšími.