Od letošního března mezi ně patřím také. (Muž se připojil na den o pět měsíců později.) Ke svému překvapení jsem zjistila, že překročením této věkové hranice jsem například přišla o možnost vyjadřovat se k současnému politickému a společenskému dění v různých anketách nebo výzkumech veřejného mínění. Některé z nich totiž počítají s respondenty mezi 18 až 65. Pak ani ťuk. Nikoho třeba nezajímá, zda voliči, kteří se nevejdou do tohoto rozmezí, půjdou či nepůjdou v říjnu k urnám, popřípadě kterou stranu preferují. Sociologové by si měli zoufat, reprezentativní vzorek populace má totiž kvůli této zvláštní praxi pěkné mezery a výsledky rozhodně neoplývají objektivní výpovědní hodnotou. Spíš se potvrzuje, pan premiér jistě promine, pravdivost zlomyslného rčení, že statistika je přesný součet nepřesných čísel.
Vtírá se mi neodbytný pocit, že datum na křestním listě rozhoduje o duševní způsobilosti nemalé části naší populace. Když Frank Zappa kdysi varoval mladou generaci před lidmi staršími třiceti let, brala jsem to spíš jako hezký bonmot s jistým racionálním jádrem. Přiznávám, že v té době mi přehlížení důchodců přišlo víceméně přirozené a nijak mě nezajímalo. Jako ve spoustě případů asi každého, koho se nastalá situace bezprostředně netýká.
Teď je však cítím jako bolavou a nezhojitelnou ránu. Zčista jasna jsem totiž byla zbavena nejen dalšího kusu lidské důstojnosti, ale také pocitu občanské rovnosti a rovnoprávnosti. A napadá mi několik možností, jak by se mohlo (zřejmě i mělo) s početným davem věkově nadlimitních seniorů zacházet v budoucnosti. Nejjednodušší by zřejmě bylo zbavení svéprávnosti a odejmutí volebního práva. V konečném efektu by se tak vytvořila řada pracovních příležitostí i pro nově jmenované kurátory, kteří by dohlíželi na řádné chování občanů už nezpůsobilých k jakýmkoli úředním úkonům. K další variantě mě inspiroval H. G. Wells a jeho Neviditelný. Ovšem, na staříky a stařenky bloumající v obvazech, sahajících od hlavy po patu, by zřejmě nebyl příliš estetický pohled. Když ještě vezmu v úvahu jejich množství, mohlo by to působit nejen výstředně, ale také značně depresivně.
Na druhou stranu jsem pochopila, proč se má u nás zvýšit hranice odchodu do důchodu na 65 let. Nejen kvůli nárůstu mandatorních výdajů. Zřejmě jde rovněž o nejzazší mez, kdy muži i ženy ještě mají podle většinového soudu takříkajíc všech pět pohromadě. (Proto mě do značné míry udivuje, že v Německu kvůli hospodářské krizi uvažují o tom, že by se do penze chodilo v 67 nebo dokonce 69 letech. Nezahrávají si trochu s kritickým bodem senility?)
Jelikož se poměrně často dozvídám, že jsem škarohlíd a pesimista, rozhodla jsem se hledět na svět pozitivně. Sice mi to dalo dost práce, ale zato mohu zvolat: heuréka. Inspiraci jsem našla v dalším literárním díle, jehož hrdinkou je nesnesitelně optimistická Pollyana. Z rané četby mi v hlavě utkvěla pasáž, kdy místo vytoužené panenky dostane dárkově zabalenou dvojici berliček. Běžná holčička by propukla v slzy a podle nátury dostala třeba záchvaty vzteku. Hrdinka mravoličné knížky pro děti se ovšem raduje, že je nemusí používat.
Zatnu tedy zuby a přemůžu nelibé subjektivní pocity. Budu se raději kochat představou, že vyřazením věkově nadlimitní generace se přirozenou cestou například vyřeší otázka, co s komunisty. Při věkovém průměru členské základny, který se pohybuje kolem 70 let a výše, by už nebylo třeba uvažovat o zrušení, či zákazu rudých reliktů socialistické minulosti. Také oranžovému lídrovi by poklesly preference. Přitom by nemohl obviňovat různé agentury, že účelově a úmyslně manipulují s výsledky výzkumů.