K psaní jsem se dostala trochu jako slepý k houslím. Za grafomana se nepokládám, ani jsem nikdy necítila vnitřní puzení popisovat kdejaký kus papíru a plnit šuplíky „zdařilými" literárními výlevy. Zato jsem vždy byla horlivým konzumentem (či spíše hltačem) tištěného textu. Hodnotného i brakového. Tlak okolí mě přiměl, abych překonala vnitřní zábrany a takříkajíc se vetřela do novinářské branže. Rozhodující roli sehrál můj první a jediný manžel, jenž se této profesi upsal již jako teenager a podařilo se mu nahlodat mou váhavost. Uvědomila jsem si, že tuším, že věta je vyslovená (či napsaná) myšlenka, a dokonce jsem žila představou, že mám co nabídnout.
Časem jsem usoudila, že jsem volbou nové profese nepochybila. Doplnila jsem si příslušné vysokoškolské vzdělání a zjistila, že mě psaní nejen baví, ale docela i jde. Od kultury a školství jsem postupně přesedlala na zahraničí, domácím záležitostem se věnuji vlastně až v důchodovém věku. Díky blogování. Konečně mi nikdo nemluví do výběru témat, ani způsobu jejich zpracování. Sama si usměrňuji tok úvah, shromažďuji, třídím a interpretují fakta, hledám mezi nimi logické i nelogické souvislosti a zejména si už mohu dovolit vyjadřovat se s notnou dávkou ironie, sarkasmu, někdy až absurdního cynismu, s vítaným odstupem i nadhledem. A můj přístup mi žádný nadřízený „neotlouká o hlavu".
Za veliký klad této činnosti považuji zpětnou vazbu, jež se dostavuje v podstatě bezprostředně po publikování textu. Příznivé reakce mě, protože jsem jenom člověk se všemi pozitivními i negativními vlastnostmi, těší, negativní zase dokážou vnitřně rozhodit. Mají-li racionální opodstatnění, poučím se z nich. Ovšem na kritiku, jež je vedena toliko pocitem nadřazenosti a neomylnosti oponenta, který je nositelem jediné Pravdy (nikoli v náboženském slova smyslu), jsem bytostně alergická.
Před Respektem, jehož blogy mají respekt, jsem skutečně respekt měla. Takže jsem s blogováním začala jinde. Ovšem zjistila jsem, že úroveň vybraného serveru má až děsivě sestupnou tendenci. Podle zásady, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, jsem risknula přechod do zatím osobně neprobádaných končin. A jsem ráda, že jsem to udělala.
Protože se v nových kruzích pohybuji relativně krátkou dobu a nejsem zvyklá činit ukvapené závěry, popřípadě si dělat úsudek z prvního dojmu, budu ve svém hodnocení zdrženlivá. Zatím mám pocit, že společenství blogerů víceméně kopíruje běžnou sociální stratifikaci (ovšem na poněkud vyšší intelektuální úrovni). Trochu mi připomíná skladbu třídy, v níž jsem absolvovala gymnázium na vinohradském náměstí Míru (Korunní, tehdy tř. Wilhelma Piecka). Byla nejlepší v prospěchu (třiadvacet vyznamenání s maturitou), ale nejhorší v chování. Většina žáků z tzv. lepších kruhů se znala už od první třídy a pochopitelně drželi spolu, vytvářeli určitou elitní (nebo spíš elitářskou) kastu. S jistým despektem se pak dívali na nás, kteří se mezi ně vetřeli z jiných, nikoli tak „vážených" osmiletek v okolí a sdíleli s nimi společnou výuku jen kvůli slušným známkám na nižším stupni. A hlavně až na výjimky nepocházeli z rodin s prestižními profesemi.
Rané i pozdější zkušenosti mě přiměly přijmout za vlastní životní krédo, jež zní „Leben und leben lassen". Držím se ho dodnes. Umělecké ambice jsem neměla nikdy, nicméně si myslím, že novinářské řemeslo zvládám na slušné úrovni. Píši jen tehdy, když mám co říci. Ovšem konečný úsudek si dělají až čtenáři.