Hrdě se hlásím k hrstce permanentně haněných. Zejména pokud jde o písemná vyjádření. Lhostejno, zda pocházejí z tvůrčí dílny profesionálů nebo amatérů. Rozdíly mezi úrovní obou skupin se bohužel stírají. Pokud se vážných prohřešků proti gramatice či stylistice dopustí ten, jenž se psaním živí, je většinou podroben zdrcující kritice a veřejnost na něm nenechá nitku suchou. Upozornění na tytéž chyby však u laických pisatelů vyvolává vlnu nevole. Obsah, respektive myšlenka (?), je přece daleko důležitější než dogmatické lpění na správnosti pravopisu.
Dovolím si nesouhlasit. Už jen kvůli tomu, že psaní je řemeslo a řeč je nástroj, s nímž se musí zacházet s patřičnou zručností a umem. Nedodržování zásad a pravidel, lhostejno, zda z nedbalosti, nepozornosti či neznalosti, vede pouze k „výrobě" zmetků. U jiného zboží (a zpráva či článek není ničím jiným) by něco podobného prošlo u konzumentů jen stěží. Zatímco záměna měkkého i za ypsilon (nebo naopak), popřípadě ignorování tvarů předepsaných pro střední rod, je zbytečně zveličovaná prkotina. A to nemluvím o podobách přechodníků, které čtenáři vnucují představu, že dotyčný pisatel(ka) je zřejmě transsexuál, neutrum nebo si zvyšuje sebevědomí používáním tvaru známého jako pluralis majestatis. Budiž. Soudný autor, jemuž dělají potíže, má zcela jednoduchou volbu. Když ho zmáhají, přestane je používat
V hloubi duše jsem přitom přesvědčena, že i největší hříšníky dokážou okouzlit duchovní výtvory mistrů svého oboru, kteří nejen sebe opájejí bohatstvím a krásou rodního jazyka. Takový Čapek, Aškenázy, Nezval a spousta dalších umějí pohladit po duši a zahřát srdce. Obdobně působí i překladatelé, kteří jsou schopni při zachování ducha originálu vytvořit dílo, jež v češtině vyznívá naprosto adekvátně a přirozeně. Třeba právě zmiňovaný Pavel Eisner, který z románu Pan Kaplan má třídu rád učinil knihu, jež rozesmává další a další generace čtenářů.
V této souvislosti bych ráda připomněla i Jaroslava Zaorálka, jenž ovládal češtinu ve všech stylových rovinách a historických vrstvách, nejen kvůli jeho geniálnímu přetlumočení Zvonokosů. Ale především pro jeho celoživotní zásadu, že nezáleží tolik na hluboké znalosti jazyka, z něhož se překládá, ale stěžejní a nejdůležitější je užívat bravurně a bezchybně mateřštinu. Kdyby na ní skutečně lpěli všichni, neobjevovaly by se v knihách a dalších textech takové perly, jako je „ochranné sklo proti větru" (Windschutzscheibe), či objevné „berlínská váha" místo „kolébka", popřípadě „americký úřad pro imigraci a neutralizaci", čímž je míněna naturalizace. Jako čtenář detektivek nevycházím z údivu, že mnozí (i renomovaní) jazykoví veteráni považují revolver za synonymum pro pistoli.
Ač to tak může vypadat, nejsem zarputilý staromilec a dobře si uvědomuji, že je jazyk živý organismus, který se neustále vyvíjí. Nevyhnutelná evoluce by však v žádném případě neměla směřovat k jeho totálnímu úpadku a ponižování. Zvlášť když hrozí, že ledabylost a lhostejnost odradí mnohé čtenáře, jež takříkajíc bolí oči z přemíry zbytečných mluvních a mluvnických lapsů. A sebelepší autorova myšlenka zákonitě zapadne, protože se nebudou ochotni prokousávat kazovým zbožím.