Obraz zkázy, jenž se naskytl očím při prvním vkročení na zahradu ležící pod nánosy nečekané bílé nadílky (spíš nadělení), byl bez nadsázky zdrcující. Stromy, jež pamatovaly několik generací, žalovaly čerstvými pahýly, větve o objemu dobře vyvinutého mužského stehna se bezbranně povalovaly všude, kam člověk dohlédl. Srdce kupodivu potěšila koruna švestky, jež se zčásti pochroumaná a dílem ohnutá sklonila k zemi. Poprvé mi totiž umožnila bez námahy otrhat masité a naducané (ovšem červů zcela prosté) plody, k nimž se běžně nedostanu ani za pomoci nejdelšího žebříku.
Trhliny do pracně získaného optimistického náhledu na svět záhy přičinil soused, jenž přehodil přes plot jednu ze zlámaných větví, která přistála na jeho pozemku. Výsledek? Dva zničené ozdobné keře, které sice odolaly řádění živlů, ale vůči lidské zlovůli byly bezmocné. Na rozdíl od jiných postižených jsme však netrpěli ani delšími výpadky elektřiny, ani nedostatkem vody. Ovšem i tato pohroma, stejně jako předešlé katastrofy, se stala názornou lekcí, že je na čase, aby příslušníci lidského plemene začali racionálně přemýšlet. V širších souvislostech. Vzali konečně na vědomí, že nejsou pány tvorstva, o přírodě nemluvě. A v neposlední řadě ustoupili od zakořeněné a hojně prosazované zásady, že „co je tvoje, je i moje, ale na to moje mi nesahej".
Třeba zpřetrhaných drátů elektrického vedení nebo telefonních linek by ubylo, kdyby majitelé nemovitostí přistoupili na to, že jejich pozemky, stejně jako stavby, nejsou tabu a dovolili příslušným firmám, aby je vedly pod zemí. Pro mnohé je však vstřícnost k bližním nepředstavitelná. Proč by měli přinášet oběti ve prospěch ostatních. Jen kvůli tomu, aby měli nerušený odběr elektřiny, popřípadě bezporuchové přijímání telefonického signálu. Museli by přece snášet rozkopání ulice před svými příbytky (včetně znesnadnění vstupu do domu) třeba kvůli výstavbě vodovodního řadu, přestože mají vlastní studnu, trpět kladení plynového potrubí, i když ho nikdy nehodlají (kvůli vysokým finančním nákladům) využívat. Nemluvě o síti telefonních přípojek, které jim zohaví jednolitou fasádu, a přitom poslední, po čem touží, je používání pevné linky.
Navíc by se tak připravili o jedinečnou možnost od plic si postěžovat a zanadávat. Viník je obvykle nasnadě. V poslední době to byli pracovníci ČEZu, kteří mohli a měli pracovat s větším nasazením. „V šest ráno nebyla vidět ani noha," hořekovala v televizi jedna dáma, v jejímž domově vládla tma. Nijak ji nezajímalo, že opraváři musejí do terénu, v němž je na životě ohrožují padající stromy a nezbytně potřebují plné denní světlo.
Navzdory tomu, že souhlasím s nedotknutelností soukromého vlastnictví, domnívám se, že za určitých okolností je třeba přihlížet i k potřebám ostatních. Jenže… Lidská paměť je krátká. Jaro a léto z ní zřejmě zcela vymazalo jakékoli vzpomínky na zastavení dodávek ruského plynu a hrozbu možné katastrofy, kterou se podařilo oddálit téměř ve dvanácté hodině. Vybudování dalších zásobníků této strategické suroviny se musí každému soudnému člověku jevit jako jediné logické řešení.
Obyvatelé Okrouhlé Radouně na Jindřichohradecku nevyjímaje. S tímto záměrem by bezesporu souhlasili, pokud by se stavělo v jiné lokalitě. Svou si však, jak s devadesátiprocentní převahou rozhodli v referendu, zaneřádit nenechají. Přestože by se zásoby měly nalézat v podzemí. Vadí jim zásahy do krajiny a jakási blíže nespecifikovaná zdravotní a bezpečnostní rizika. Možnost, že se tok plynu zastaví a ochromí podniky i obyvatelstvo, je však příliš nepálí. O případné hašení problému se přece musejí postarat jiní. Od čeho jsou jinak nespecifikovaní ONI tam nahoře, kteří nedbají na mínění lidu a stejně si všechno dělají po svém.
Civilizace má svou příjemnou i stinnou stránku. Od dob praotce Čecha, který se rozhodl zakotvit na území oplývajícím mlékem a strdím, se mnohé změnilo. I když nelze vyloučit, že už v jeho časech nějaký Praveleba remcal, že nad množstvím mléka není třeba jásat, protože jeho produkce bude stejně ztrátová a organizoval skupiny nespokojenců, kteří je budou na protest proti nízké směnné hodnotě vylévat na zem. A pravčelaři se děsili vidiny, že je ohrozí dovoz medu ze sousedství.
Lidstvo je, jak se neustále přesvědčujeme, nepoučitelné. Zato jeho sobectví nabývá nových a větších dimenzí. Valná většina příslušníků člověčího plemene se zajímá, jak vystihli bratři Čapkové ve hře Ze života hmyzu, pouze a jen o tu svou kuličku, kterou valí před sebou a raduje se, jak hezky nabývá na objemu. Když se k ní navíc připlete něco z cizího, rozhodně to není na škodu. Ovšem proti záměrům takříkajíc se přiživit na usilovně a pracně shromážděném majetku je třeba rázně a nesmlouvavě zakročit. Ať to ostatní stojí, co stojí.