Vnější pozorovatel se proto nemůže ubránit dojmu, že především tzv. poslanečtí greenhorni při formulování koaliční dohody střílejí převážně bez míření a od boku. A představují si ji spíš, jak se říkávalo, jako Hurvínek válku (popřípadě malý Moricek Vídeň). Žádná úspěšná strategie se totiž neobejde bez pečlivě rozpracovaných taktických kroků a odpovídající logistiky. V daném případě bez znalostí mechanismů a procedur, jež je třeba dodržovat a respektovat.
Někomu možná nedošlo, že nestavíme na zelené louce, což je zpravidla jednodušší i méně nákladné, ale snažíme se rekonstruovat objekt, za jehož stabilitu by každý odpovědný statik odmítl dát ruku do ohně. A zbavit se balastu ve formě přílepků, nekonečných novel, v nichž už se nikdo nevyzná, nebude vůbec jednoduché. Komplikované zákony, jež umožňují protichůdné výklady, si příliš nezadají s babylonským změtením jazyků. Nemluvě o tom, že se dají bez velké námahy obcházet a využívat k osobnímu prospěchu.
Přitom je vytyčený cíl jasný – zastavit zadlužování a postupně umořovat astronomický státní dluh. Většina předkládaných opatření k němu směřuje. Někdy bohužel na úkor určité části populace. Lze například souhlasit s tím, že se mají snížit sociální dávky zhruba o deset procent. Ale plošné řešení, které je zdánlivě nejjednodušší, jaksi postrádá prvek vyváženosti a spravedlnosti. K těmto záležitostem by se totiž mělo přistupovat individuálně. Sice by to značně zkomplikovalo práci příslušných úředníků, nicméně by se velice brzy ukázalo, kdo pomoc nutně potřebuje a kdo ji jen zneužívá. Za pomoci nejrůznějších fint, jako je příbuzenské přebírání dětí do pěstounské péče, které je štědře dotováno. Popřípadě žití na hromádce s partnerem a pobírání dávek jako matka-samoživitelka. Či benefity zaměstnanců, na něž přispívají všichni daňoví poplatníci.
Pochybnosti vyvolává i záměr redukovat (nebo zmrazit) příjmy státních zaměstnanců, s výjimkou učitelů. Při současné, víceméně klesající úrovni vzdělání na všech stupních a typech škol, totiž lze jen stěží zaručit, že se do výchovně vzdělávacího procesu zapojí lidé, kteří toto povolání berou jako poslání. Mají dobrý vztah k dětem a mládeži a chtějí je něco naučit. Spíš je na místě obava, že i méně schopné kantorky (i kantoři) se budou katedry držet zuby nehty, protože mají víceméně definitivu a své živobytí jisté.
Do reálního světa na druhou stranu skočí rovnýma nohama vysokoškolští studenti, na něž čekají semestrální poplatky. Jejich zavedení možná trochu pročistí vzduch, měly by je totiž motivovat k tomu, aby studiu věnovali náležitou pozornost, zbytečně je neprodlužovali a řádně se připravovali na zkoušky, aby neplatili za reparáty. A snažili se načerpat co nejvíce znalostí, které pak – v budoucím zaměstnání – mohou zúročit v odpovídajícím finančním ohodnocení, jež jim pomůže splatit dlužné částky. Navíc si uvědomí cenu peněz, s nimiž budou muset zacházet o poznání zdrženlivěji. Už v mládí si tak na vlastní kůži vyzkoušejí, že nic není zadarmo.
Na závěry je ještě brzy. Jedno je však jisté, změna bude bolet. Jiné cesty však není.