S manželem nemáme vlastní potomky a prakticky ani žádné příbuzné. A tak v dušičkovém čase o to intenzivněji myslíme na rodiče. Hromadné poutě na hřbitov, respektive kolony aut, které nám projížděly pod okny, spustily lavinu vzpomínek. Kromě událostí, jež stále zahřejí u srdce, se bohužel vybavují i momenty, jež bychom si už nikdy nechtěli zopakovat. Negativní zkušenosti jsou převážně spjaty s dobou tzv. reálného socialismu, s jehož odchodem se dodnes mnozí spoluobčané nedokázali smířit a volají po jeho návratu. (Síla jejich nostalgie se bohužel může změnit v realitu. Výsledky voleb jsou čím dál víc na vážkách.)
V paměti mi tak ožila událost, jež vlastně nemá s prvními listopadovými dny nic společného. Vyvolala ji nákladní auta rozvážející i v památeční dny zákazníkům uhlí a dříví. I odér výfukových plynů, jenž v kombinaci s dusivým kouřem stoupajícím z komínů a přízemní mlhou, činil ovzduší téměř nedýchatelným.
To, co bylo v předlistopadových dobách nepředstavitelné, dnes patří ke každodennímu rytmu života. Jenže tehdy šlo o nepřekonatelný problém, na nějž málem doplatila zdravím, možná i bytím moje maminka. Dlouho si stěžovala na bolesti břicha, ale lékaři její potíže bagatelizovali. Včetně doktorky z pohotovosti, kterou jsem k ní přivolala. Na odbornou pomoc jsme sice nečekaly dlouho, nicméně se omezila na aplikaci nějakého uklidňujícího prostředku a poznámku, že je pacientka pěkná cimprlína.
Druhý den praktický lékař zařídil okamžitý převoz na chirurgii, kde se ukázalo, že se mamince protrhl žlučník a zanítila se jí pobřišnice. Po několikahodinovém pobytu na operačním stole se začala téměř zázračně zotavovat. Brzy ji pustili domů. A teprve teď začalo to pravé martýrium. Došlo nám uhlí. Teplota v bytě se pohybovala kolem deseti stupňů, což pro zdárnou rekonvalescenci nebylo právě ideální. Ve své poněkud pozdní dětské naivitě a víře ve fungování zdravého rozumu i jsem vcupitala do Uhelných skladů a požádala je o tehdy přislibovanou nouzovou výpomoc tří metráků uhlí. Vysmáli se mi do očí, podle jejich záznamů jsme měly dodávku dostat za tři neděle.
Tak jsem šla s prosíkem na národní výbor. Totéž v bleděmodrém. Podařilo se mi však vypátrat, že samoobsluha s palivy má obdržet zásoby týž den. Trpělivě jsem vyčkávala příjezdu spásného automobilu. A nadšeně se zmocnila dvou balíků briket. Dohromady vážily padesát kilo, tedy o něco přesahovaly mou vlastní hmotnost. Naštěstí jsem vždy zastávala zásadu, že pomocnou paži najdu pouze na konci vlastního ramene, chopila se tudíž břemene a potácivým krokem se vydala z ulice Na Bojišti směr Národní muzeum. Čekal mě další šok. Snad ještě větší, protože byl pozitivní. Mladý muž, jenž zřejmě kvůli mentální retardaci vykonával práci metaře (počišťovače) se bez okolků ujal mého nákladu, vyrovnal ho na pojízdnou popelnici a dovezl přímo před domovní dveře.
Vlastně i tato zkušenost mi v mnohém pomohla a otevřela oči. I když se to nezdá, slušní a ochotní lidé byli a existují. Jen jich je nějak méně. Možná proto, že se obávají, že se je okolí bude snažit zneužít.
Rodiče se letos museli obejít bez věnečku i zapálené svíčky na hrobě. Myslíme si, že by se pro to na nás nezlobili. Rozhodně by měli větší radost z toho, že na ně s láskou vzpomínáme během celého roku. A nikoli jen v určený den. A hlavně litujeme, že se nedožili změn, jež by jim usnadnily život.