V obecné rovině jsou rozpory mezi mladými a letitějšími staré jako lidstvo samo. Občas v běžné míře, jindy překračují meze. Zejména v přelomových obdobích, kdy dochází k zásadním společensko-politickým změnám, jež se neobejdou (ani nemohou probíhat) bez zlomového obratu v myšlení. Zakořeněné principy uvažování dráždí ty, které předchozí léta hlouběji nepoznamenala, protože byli příliš mladí nebo dokonce nebyli na světě. Dříve narození zase nelibě nesou, že jejich životní zkušenosti mládež odmítá brát na vědomí, poučit se z nich a mnohdy na ně kouká pouze s despektem. Pokud je přímo neobviňuje, že se z pohodlnosti, nezájmu, či zbabělosti nedokázali vzepřít despocii a drželi „hubu a krok".
Nevím, zda je to pouze v naší povaze, nebo se obdobně chovají i příslušníci dalších národů. Ale pokud nahlédneme do historie, která – ať už se to někomu líbí, či nikoli – je učitelkou života, zjistíme, že se také naši předci uchylovali k pasivní rezistenci, za siláckými řečmi obvykle nenásledovaly skutky a přímo mistrovsky dokázali verbálně nesouhlasit a kritizovat vše, co jim šlo proti srsti. O svalování viny na druhé nemluvě. Revoluční vzepětí a elán se obvykle vyčerpaly ničením nenáviděných symbolů a kácením dřív uctívaných model.
Ani dnes však stále neumíme vyvodit důsledky z obdobného chování a jednání. Platí to i pro mladou generaci, která by měla být podstatně činorodější, v pozitivním slova smyslu se angažovat ve věcech veřejných a přispět k léčbě „dětských" nemocí, jež brzdí další rozvoj naší pracně nabyté demokracie. Nesouhlas se současnou politickou reprezentací, jejž dává najevo na Facebooku, v blozích, při rozmanitých debatách i jiných příležitostech, sám o sobě nestačí. Měla by se raději zamyslet nad slovy sice už dvaasedmdesátileté bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové, která při příležitosti dvacátého výročí „sametové" revoluce studentům řekla: „Demokracie potřebuje, aby na tom lidi pracovali každý den. Demokracie je práce. Vaše práce." A dodala, že by se podle ní měli zapojit do politiky a nahradit ty, kterých si neváží.
Jenže…
Nejen zlatá, ale také pozlacená nebo zlatavá klec je pro mnohé (bez rozdílu věku) ideálním místem k životu, i když se z ní může stát masivní zeď, jež se jen nesnadno proráží. Nesmyslné riskování, jak jsou přesvědčeni nejen odpůrci hazardu, s sebou nese příliš mnoho rizik. Ale promyšlené a odůvodněné často přináší zdravé ovoce. Sice vždy existuje možnost, že při prorážení bariér si člověk poraní nebo rozbije hlavu, v krajním případě zjistí, že se pouze proboural do sousední cely. Nicméně vzdát se předem pouze nahrává těm, kteří si usurpovali moc a odmítají se jí vzdát. Vede jen k zakonzervování současného stavu. Jedna prohraná bitva ještě není ztracená válka. Vítězství nepadá z nebe jako pečení holubi, ale vyžaduje odhodlání a plné nasazení. Nemluvě o tom, že svoboda je velice vzácný tovar a je jí hoden pouze ten, kdo si jí dokáže vážit a brát se za ni. A osud budoucnosti je v rukách mladých, kteří za ni musejí převzít odpovědnost.