Sebeodvážnější jedinec (popřípadě i skupina ke všemu odhodlaných spolubojovníků) toho zmůže zatraceně málo, když narazí na lidskou lhostejnost či pohodlnost. Na společnost, která se snaží urvat, co se v daný okamžik dá, na její nechuť obětovat cokoli ve jménu budoucnosti. V níž se nespokojenost s politiky, kteří jsou proklatě váhavými střelci, – i s jejich bezostyšnými čachry – mění v silné znechucení.
Kdo za to může? V hledání viníků jsme nepřekonatelní. Mladá generace v tom má jasno. Všechno mají na svědomí dříve narození, kteří se nedokázali vzepřít komunistické diktatuře a poslušně jí sloužili. Osobní zkušenosti byly a bohužel jsou nepřenosné a nesdělitelné. Ani pamětníci nejsou zajedno. Někteří s nostalgií vzpomínají na doby, kdy existovalo dost práce pro všechny, tzv. příživníci končili v kriminále, paternalistický stát jim zaručoval na lékárnických vážkách dávkované životní jistoty a standardizované zabezpečení v nemoci i ve stáří. Nesvoboda, jíž za to platili, je nezajímá. Druzí se děsí pomyšlení, že by se mohly vrátit předlistopadové poměry.
Život v tzv. rozvinutém socialismu totiž nebyl žádná selanka. Normalizační seriály a filmy, jež propagovaly jeho přednosti a neustále se objevují na televizních obrazovkách, dávají do značné míry za pravdu hanlivým nálepkám, jimiž otce a dědy označuje nejen pubertální mládež. Přitom tato dílka jsou stejně věrohodná jako původní „telenovely“ nebo „mýdlové opery“, jež zahlcují současné vysílání. Také většina celovečerních snímků, které údajně reflektují nedávnou minulost, vykonává spíš medvědí službu. Ona doba skutečně nebyla tak groteskní, jak se pokoušejí dokazovat někteří konjukturální tvůrci.
Zločiny komunismu, jež postupně vycházejí najevo, jsou bezesporu šokující. Ale i každodenní život poznamenal většinu národa, jež postupně rezignovala na jakoukoli změnu k lepšímu. Heslo Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, zejména po roce 1968, přijímala v rozděleném světě jako danost, z níž se nedá vyvléci. Kupodivu k tomu došlo. Nadšení, jež provázelo vymanění se z okovů, bohužel díky jisté naivitě obyvatelstva využily zainteresované skupinky, které vytušily obrovskou příležitost.
Komunisté sice byli zbaveni části politické moci, ale etablovali se v hospodářské sféře, která jim umožňuje ovlivňování společenského života kýženým směrem. Zřejmě je pozdě bycha honiti, ale asi se mělo od začátku proti nim postupovat daleko razantněji. Obdobně jako v poválečném Německu, kde byla přijata čtyři D (denacifikace, demilitarizace, demokratizace a dekartelizace). Jejich sítí sice proklouzli někteří exponenti bývalého režimu, ale nepodařilo se jim vyšplhat na sám vrchol moci, zatímco u nás je toto nebezpečí stále aktuálnější.
Jeho hlavním nositelem je sociální demokracie v čele s Jiřím Paroubkem, která v prosazování zájmů pracujícího lidu (koho tím vlastně myslí?), hlavně sociální spravedlnosti a solidarity, počítá přinejmenším s tichou podporou strany třešniček i odborářů. Při formulování populistických priorit takříkajíc plíživě naznačuje, že svobodu slova, volnost, shromažďovací a jiná práva je nutné začít oklešťovat. Proto s nadšením podpořila náhubkový zákon, eviduje snímky politických odpůrců z řad veřejnosti, dovolává se ochrany policie proti „narušitelům“ svých shromáždění, naznačuje, že je třeba udělat pořádek v internetových diskusích, tedy znemožnit oponentům vyjadřovat nesouhlasné názory, minimalizovat účast na sociálních sítích. (Pamatuji se, jak novinářská obec v roce 1969 přivítala s notnou dávkou pobavení vytvoření funkce cenzora, jenž měl dohlížet na „korektnost médií“. Smích jí brzy zamrzl na rtech.) Aby toho nebylo málo, „středová“ levice plánuje budoucí vládní zásahy do soukromého podnikání a jeho regulaci, včetně odvádění daně pro rozvoj sportu, či dalšího finančního zvýhodňování pracovníků ve státní sféře.
Vyčítat neustále lidem, kteří jsou už víceméně za zenitem produktivnosti jejich minulost, je sice velice pohodlné, ale také alibistické. Co se takhle zamyslet třeba nad tím, co dnešní mladá a střední generace udělala pro to, aby se za pouhá dvě desetiletí znovu nedrali k moci věrozvěsti rovnostářství, kteří v oblecích ze Saville Road halasně propagují sociální spravedlnost. A velkohubými slovy a sliby si získávají přízeň voličů a tolik potřebné hlasy.
Nevím, nakolik je skutečně vypovídající studie z časopisu Journal of Management, v níž vědci dospěli k závěru, že mladí narození na konci 80. let tvoří tzv. generaci Y, jež se od předchozích liší zejména sebestředností, požadavky na vysoký plat, dobré sociální postavení a spoustu volného času. V přesvědčení, že jim svět takový život dluží. Ve svých soudech jsou neúprosní a hlavně nekompromisní. Přitom si většinou dávají pozor, aby se nemíchali do tak špinavé záležitosti, jakou podle nich je politika. Pokud se z ní ovšem nedá udělat happening nebo masivní show. Pouhé slovní zesměšňování neoblíbených politiků na sociálních sítích, jdoucí občas za hranici vulgárnosti, stejně jako házení vajíček, či zvednutý prostředníček jsou ve svých důsledcích spíš kontraproduktivní.
Před „sametem“ bylo obdobné počínání zcela nemožné a nemyslitelné. Třeba pevná telefonní linka byla vzácností, počítače dokonce raritou, připojení na internet nemožné, kopírky byly přísně obhospodařovány a potřebný materiál se striktně evidoval, zahraniční tiskoviny se nesměly dostat přes hranice (stejně jako běžní obyvatelé), umění a kultura podléhaly nemilosrdné cenzuře, shromažďování v zárodku potlačovali těžkooděnci s vodními děly a slzným plynem. Důvěřovat se v podstatě dalo jen nejbližším. A mnohdy ani to ne. Pilní donašeči dobrovolně a s vnitřním zápalem informovali o jednání, jež se neslučovalo se státní doktrínou, příslušné „lidové“ orgány (uliční organizace KSČ, občanské výbory atd.). Stačilo málo, aby se jedinci ocitli na listině nespolehlivých a mohli se rozloučit nejen se zaměstnáním, ale například také s přijetím dítěte na školu.
Představa, že by se něco takového mohlo opakovat, mrazí. Zatím však máme možnost volit si cestu, jakou se chceme vydat. Nejednoho pravděpodobně zláká příležitost svobodně vycestovat a usadit se v nějaké demokratičtější zemi. Ovšem i to má háček. Obyvatelstvo vyspělejších států příliš nejásá nad tím, že se množí imigranti, kteří je v době hospodářské krize připravují o pracovní místa, popřípadě rozšiřují řady žadatelů o sociální podpory. Jsou přesvědčeni, že by si každý měl udělat pořádek doma.
Pořád je šance. Navzdory tomu, že se stávající politická garnitura ve své většině zcela zdiskreditovala. Ignorovat volby se může krutě vymstít. Splnit misi, jež se na první pohled zdá nemožná, se přece může podařit. Pokud však převládne tužba po dolce far niente nebo vyhraje motto carpe diem, budoucí generace nás právem zatratí. Bez rozdílu věku. Osmdesátníky stejně jako ty, kteří stěží překročili práh dospělosti.