Optimisté věří, že se v brzké době podaří vytvořit trojkoalici disponující 118 poslanci, jimž půjde v podstatě o totéž. Nelze vyloučit, že je v jejich přesvědčení utvrzuje nejen nedostatek relevantních informací, ale také nepřesný odhad záměrů Věcí veřejných, jež raketově vystartovaly do nejvyšších zákonodárných pater. Jejich předpokládaní nejbližší spojenci – ODS a TOP 09 – jsou daleko čitelnější. Většinou se v nich seskupili ostřílení političtí matadoři, kteří jsou připraveni za cenu drastických škrtů co nejrychleji dospět k vyrovnanému státnímu rozpočtu. Padni, komu padni.
Radek John a jeho stoupenci (nebo spíš stvořitelé) si udržují image neústupnosti, v níž se pravicovost snoubí s populismem. Trochu připomínají nevěstu, jež licituje s proklamovanou panenskostí, již je ochotna vyměnit za splnění veškerých přání. Předseda VV občas vzbuzuje dojem, že si ještě nestačil vyjasnit, zda je politikem nebo i nadále investigativním novinářem. Některá jeho stanoviska (podporovaná i dalšími členy vyjednávacího štábu) navozují dojem, že jde o obnovení pořadu Na vlastní oči. Tentokrát zaměřeného na zákulisí politického vyjednávání, včetně možností jeho manipulace.
Na rozdíl od stran, které se tentokrát nedostaly do Poslanecké sněmovny, dává okázale najevo, že nelpí na ministerských křeslech, představa přímé účasti ve vládě není pro Věci veřejné rozhodující, ale dominantní je naplnění všech bodů vlastního volebního programu, pro který bylo odevzdáno 10,88 procent platných hlasů. I za cenu pouhé (limitované) podpory menšinové pravicové vlády.
(Ne)vědomky tak nahrává vítězné sociální demokracii, která se jen postupně vyrovnává s následky dějinného selhání. Bohuslav Sobotka vycítil další šanci a trvá na tom, že volební jednička má právo pokusit se jako první o sestavení nové vlády. S Věcmi veřejnými má přece několik styčných bodů, a třeba by to nebylo ani tak horké s tichou podporou komunistů, od níž se zatím johnovci distancují.
Pat, jehož se všichni obávali, se sice nekonal, ale nastalá situace není o nic méně komplikovaná. Navzdory tomu, že děsivý nárůst státního dluhu překonává i nejchmurnější prognózy a Fischerova vláda ochabuje v úsilí o jakoukoli pozitivní změnu, jednání o trojkoalici drhne. Čí vůle se prokáže jako silnější, je ve hvězdách. Politika je, jak známo, umění možného, včetně kompromisů a ústupků. Pokud však jedna ze stran trvá neústupně na svém, mění dialog v kolovrátkový monolog, charakterem evokující takříkajíc vyděračské praktiky mnohých odborových svazů, není příliš důvodů k jásotu.
Říká se, že naděje umírá poslední. Věřme, že se ji tentokrát podaří resuscitovat a udržet při životě.