Jednání organizátorů zmíněného průzkumu zřejmě nebylo zcela košer. Ovšem lidé v zaměstnaneckém poměru by neměli očekávat, že se s nimi bude zacházet v rukavičkách a vždy fair. Proto na úmyslně zkreslené informace, že posuzování profesionálních znalostí a dovedností, jež doplnily i otázky týkající se všeobecného rozhledu, nijak neovlivní jejich pracovní zařazení, naletěli se značnou dávkou naivity. A splakali nad výdělkem. Včetně jedinců na vedoucích pozicích.
Těch, kteří prošli takříkajíc bez ztráty kytičky, nebylo moc. Lze se jen dohadovat, proč tomu tak bylo. Mně osobně se nejvíce zamlouvá představa, že je k tomu vedla lenost. Ovšem nabízí se i další možnost. Nadřízení si nejraději vybírají personál, u něhož nehrozí, že by je duševně převyšoval. Poslušnost tak mají zajištěnu. Zatímco inteligentnější spolupracovníci reptají, přicházejí s racionálními návrhy. Nemluvě o tom, že ohrožují své šéfy, takže je nejlepší se jich urychleně zbavit. A to platí nejen pro chorvatské pošty.
Každý, kdo měl to (ne)štěstí, že musel jednat s úředníky placenými ze státních prostředků, mi asi dá za pravdu, že je to většinou nekonečné utrpení. Předestřít prosbu či žádost tak, aby ji odpovědná osoba pochopila, je často nadlidský úkol. Přímo tragédií se pak stává, když požadavek vybočuje ze zaběhané rutiny a vyžaduje vlastní uvažování. Rozhodování, slýcháme, prý obvykle není v rukou pověřeného referenta, ale šéfa dotyčného odboru. Oslovený úředník je tudíž nejen z obliga, ale navíc nic neriskuje.
V duchu si hýčkám přímo čítankový příklad, jejž napsal sám život. Jeden nájemník obecního bytu (administrativně rozděleného, IV. kategorie bez příslušenství) se poté, co mu bylo vysvětleno, že nedostane souhlas k jeho výměně a ani po více než padesáti letech nemá šanci na přidělení poněkud komfortnějšího příbytku, se rozhodl, že ho vrátí majiteli a raději se uchýlí do venkovské chalupy. Chtěl pouze, aby mu úřad přispěl na přestěhování nábytku a vyklizení dosud obývaných prostor. Referenta tím zaskočil. S něčím takovým se ještě nesetkal. Ovšem, dlužno přiznat, nelenil a sepsal jeho návrh, který pak předal k posouzení kompetentnějším činovníkům. Výsledek? Po několika měsících přišlo sdělení, určené do vlastních rukou, že se žadatel musí do dvou dnů okamžitě vystěhovat a neprodleně odevzdat klíče, ačkoli na nájemném nedlužil ani halíř. A s jakoukoli finanční podporou se může předem rozloučit.
Úřední šiml zase zařehtal. Předpisy a nařízení opět odolaly zdravému rozumu. Ostatně, jejich dodržování ani příliš „dání shůry" nevyžaduje. Možná by je alespoň částečně dokázala nahradit emoční inteligence, jež je součástí sociální inteligence, která zahrnuje schopnost sledovat vlastní i cizí pocity a emoce a rozlišovat je a využívat těchto informací ve svém myšlení a jednání. Ale ta se bohužel tak nenosí. To by ještě scházelo, aby se úředníci dokázali vcítit do postavení žadatelů a snažili se jim vycházet vstříc.
A co je podstatnější? Na rozdíl od IQ se EQ nedá měřit. A tak nikomu v naší státní správě nehrozí, že by doplatil na její absenci. Koneckonců, obavy z obdobně „neférového" jednání, jehož se dopustila chorvatská pošta, také nejsou na místě. Co bychom si počali s těmi, kteří by při inteligenčních testech žalostně propadli? Nejsou přece Kateřiny Neumannové, které vždy dostanou lukrativní post za někdejší zásluhy.