Nezdravá sebedůvěra a přílišná subjektivní víra ve vlastní schopnosti zřejmě způsobily, že mě takříkajíc posedla „lidská pejcha“. Dokonce jsem se nekriticky domnívala, že zvládám písemný projev na poměrně obstojné úrovni. Možná i kvůli tomu, že mě po léta docela slušně živil. Myslím si, že bylo jedině správné, že jsem byla sražena z nadoblačných výšin na pevnou zem a zařazena tam, kam patřím, tedy mezi většinově podprůměrné autory.
Při troše snahy se mi snad podaří znovu najít pevnou půdu pod nohama. Hluboká introspekce mi umožní dospět k jediným správným závěrům a pojem pokora naplnit i skutky. Nejen v poslední den odcházejícího roku. Dá to dost práce, protože v podstatě degradující zařazení několika článků Mimo výběr třeba můžu nesprávně chápat jako jistý druh propagace své tvorby, ba dokonce také vyznamenání. Ve sloupcích nejvyšší karmy a největší čtenosti totiž autoři figurují pouhý jeden jediný týden, zatímco mně byla dána šance vyskytovat se v mimovýběru po víceméně neomezenou dobu, a tak nesejít ani z očí, ani z mysli.
Vůči adminům žádnou přitom nevoli necítím, dělají pouze svou práci, limitovanou zaměřením listu. Naopak jsem jim vděčna, že mi ukázali, kam patřím. A vlastně mě přivedli k novoročnímu předsevzetí, jež se mi zřejmě podaří dodržet. (Na rozdíl od marných snah přestat s kouřením.) Konkrétně: vlastní psaní omezím na minimum, o to intenzivněji se pak věnuji diskusím pod příspěvky jiných blogerů. Zdá se mi totiž, že se na ně nehledí tak rigorózně a nesoudí se příliš přísným metrem. Navíc, jak je všeobecně známo, nejzapálenější „debatologové“ a kritici se rekrutují právě z těch, kteří v daném oboru žalostně selhali. A šanci tudíž mají i outsideři, kteří bohužel včas nepochopili, že i názorová pluralita má své hranice, jež nelze beztrestně překročit.