Kde jsou ty doby, kdy počet pěších převládal nad osádkami motorových vozidel? S dojetím vzpomínám, že jsem jako osmiletý přistěhovalec na Královské Vinohrady bez obav sáňkovala po komunikacích, jež dnes patří k nejucpanějším a nejnebezpečnějším. S přibývajícími lety jsem se postupně naučila ostražitosti a při cestách do školy a později do práce poměrně suverénně zvládala i přecházení tak rušných vozovek, jako jsou třeba Vinohradská, Anglická, Opletalova, Vodičkova, Jindřišská a další ulice. Pocit bezpečí mi dodávaly postupně zaváděné zebry a semafory. V naivní víře, že jak chodci, tak motoristé jsou rovnocennými účastníky dopravního provozu.
K poznání, že pěší je řidičům trnem v oku, jsem však potřebovala nějaký ten pátek. A nejen to. Nemajitel auta je částí populace, která se zmohla na jakoukoli „šunku“, považován nejen za chudáka, ale přímo příslušníka nižší kasty. Tak proč na něj brát nějaké ohledy? Za to, že občas skončí pod koly, si vlastně může sám. Nemá se motat, když řidič pílí za svým cílem.
Abych však nebyla nespravedlivá. Také chodci se občas chovají jako vrtohlavé ovce a zbytečně riskují. Zjevné je to třeba na magistrále, kdy jim přichází zatěžko použít podchod a bezhlavě se vrhají do kolon vozidel, jež čekají na zelenou. Spíš je s podivem, že většinou vyváznou bez újmy na zdraví či dokonce životě.
Všichni ale to štěstí nemají. Jak potvrzují policejní statistiky, opěšalí v Česku umírají třikrát častěji než v jiných státech. Na milion obyvatel připadá ročně dvaadvacet obětí. Ani letošní prosinec není výjimkou. Během jeho prvních dvou dnů se s pozemskou existencí rozloučilo šest z nich a k nim se dennodenně přidalo po jednom. Propagační heslo: Vidět a být viděn sice zní hezky, ale zřejmě by nebylo od věci je rázněji uvádět do praxe. A hlavně přimět (nebo nějak motivovat) oba „antagonistické“ tábory účastníků provozu, aby je respektovaly.
Chápu, že za mlhy, tmy, hustého sněžení nebo deště dochází k prudkému snížení viditelnosti. Propagace rozmanitých reflexních prvků na ošacení chodců mi však připadá trochu jednostranná. I z estetického hlediska a uchování obyčejné lidské důstojnosti. Možná by stačilo, kdyby v takových případech byli méně zbrklí, pořádně se rozhlédli a nepřecházeli na neoznačených místech. Modlitbička či pokřižování, popřípadě fatalistické pomyšlení, že stejně neznáme ni dne, ni hodiny, se obvykle míjí účinkem.
Opatrněji a pozorněji by se měli chovat i řidiči. Sundat nohu z plynu a neřítit se nepřiměřenou rychlostí, pozorně sledovat to, co se děje před nimi. Odpustit si mobil, cigaretu, svačinku, ladění rozhlasových stanic, sbírání předmětů z podlahy… Ztráta tří nebo čtyř bodů za nezastavení nebo ohrožení chodce je však pro ně v podstatě zanedbatelná. Vždyť odebrání řidičáků nehrozí. A hříšníků ročně přibývá, stejně jako těch, kteří se před jízdou posilní alkoholem a zebry na vozovce či chodníky (zvláště bezbariérové) považují za své teritorium.
Zvláštní mravy panují hlavně v malých a menších sídlech. Vládci volantu, kteří považují za potupu pohybovat se po svých i při pár metrové pouti za rohlíky či lahvovým pivem, obvykle nejen nesvítí, ale navíc se ani neobtěžují vyhozením blinkru. Navíc dlouze vytrvávají před každou křižovatkou, aby v nejnečekanějším okamžiku vyrazili vpřed jako jezdci formule jedna. Chodcům proto nezbývá než pokorně sledovat, kudy se budou ubírat další cesty majitelů vozů, nezřídka terénních s masivními nárazníky.
Obě strany by si měly konečně uvědomit, že adventní věnce jsou daleko malebnější a přívětivější než jejich sebereprezentativnější smuteční kolegové.