V souladu se slovy klasika, že šedivá je teorie a zelený je strom života, zabrousím do vlastních školních let. Během základní docházky jsem vystřídala čtyři výchovně vzdělávací instituce. Nejprve na Smíchově v Grafické ulici, kam chodily všechny děti z blízkého okolí. Dodatečně lituji, že tehdy neexistovaly možnosti, ani vůle pro diferenciaci žáků. Jako ctižádostivé a zvídavé dítko, jež neustále soupeřilo o místo na slunci se sestrou starší o čtyři roky, jsem se sobě i okolí snažila dokázat, že mám na víc. Proto jsem se třeba přihlásila učitelce z pátého ročníku, která svým svěřencům tvrdila, že početní úlohu by umělo spočítat dítě z druhé třídy. Suverénně jsem to zvládla.
Pak začalo mé putování po vinohradských školách. A mohu být vděčná, že jsem čtvrtý a pátý ročník absolvovala na Míráku. Zapamatovala si mě totiž ředitelka, která v inkriminované době učila ruštinu. Když pak napsala pokusnou učebnici angličtiny, zhatila sice mé rozhodnutí, že se chci učit německy a zařadila si mě do své třídy angličtinářů. Tím pádem jsem se dostala nejen na jedenáctiletku, jež vedle Nerudovy patřila k nejlepším v Praze, ale do třídy, která byla na škole takříkajíc elitní. Dodnes jsem vděčná, že jsem tuto šanci dostala.
Hlavně proto, že učitelům nezáleželo tolik na memorování a biflování, ale usilovali o to, abychom si osvojili logické myšlení a především porozuměli čtenému textu. Maturita z matematiky mi vůbec nevadila, naopak jsem ji vítala. Měla jsem tento předmět raději než tzv. okecávací. Hlavně když jsem věděla, že budu pravidelně zkoušena z odvozování vzorců jak v matematice, tak chemii, fyzice a astronomii.
Dnes mám bohužel pocit, že v té době kantorům víc šlo o to, aby děti něco naučili a také při klasifikaci k nim přistupovali spravedlivěji, i když přísněji. Ty, které nestačily, bohužel skončily na štítě. Dneska je, jak se zdá, trend poněkud jiný. Silné populační ročníky v podstatě došly a je třeba naplnit třídy. Za každou cenu, aby nedocházelo k redukci vzdělávacích ústavů a jejich slučování. A tak se na gymnázia i střední školy dostávají jedinci, kteří by dříve neměli šanci, což naneštěstí povede pouze k dalšímu snižování vzdělanosti.
A navíc se ukazuje, že ani ředitelé nejsou příliš nakloněni nějakým změnám. Příliv mladých, profesionálně erudovaných sil je spíš děsí. Stav pedagogických pracovníků mají naplněn, posily (zvláště lépe ohodnocené) vlastně nepotřebují. Pokud chtějí udržet dosavadní zaměstnance v dobrém rozmaru, nechtějí se vymanit ze zavedených pořádků. Co si budeme namlouvat, sborovny, v nichž převažuje ženský element, jim ani moc šancí nedávají. Podle mého laického soudu by bylo třeba nejen jmenovat management na dobu určitou, ale také přestat lpět na tom, aby se rekrutoval výhradně z učitelů. V jiných zařízeních, třeba zdravotnických, také nemusí být ředitel lékařem, ale rozhodně by měl být schopným organizátorem s ekonomickými zkušenostmi, který bude dbát na osobní odpovědnost každého podřízeného za splnění úkolů. Také by zřejmě nestranněji a objektivněji – bez osobních vazeb – dokázal posoudit, zda je jeho výkon kvalitní a zasluhuje vyšší odměnu.
Když jsem nastoupila do Státního pedagogického nakladatelství, šéfovala mi bývalá kantorka, která měla slabost pro někdejší učitelky a spíš než práci od nich vyžadovala společnost. Po jejím odchodu do důchodu nastoupil šéfredaktor z novinářské branže, jenž všem členům redakce okamžitě přidělil konkrétní úkoly. Každý byl odpovědný za jednu tiskovou stranu, již musel pravidelně naplňovat. Pro některé sice skončily zlaté časy nicnedělání, nicméně posílil pracovní morálku, což se projevilo i na výsledcích.
Něco podobného potřebuje i dnešní školství, jako prase drbání. Předem danou odpovědnost za to, že ze škol nebudou vycházet absolventi, kteří se sice budou pyšnit vysvědčením (lhostejno zda maturitním nebo třeba diplomem), ale budou v praktickém životě nepoužitelní. Myšlenku srovnávací zkoušek v pátém a devátém ročníku proto považuji nejen za přínosnou, ale přímo nezbytnou. Zvlášť když se rozmohla tendence přimhuřovat oči, protože dobré známky vypovídají u nadřízených o usilovnosti a kompetentnosti vyučujících, nikoli o nivelizaci nároků na žáky. Dokud se tento postoj nezmění, zůstanou školy všeho druhu jen specifickou přípravnou (ne)vzdělaných polotovarů.