Možná i kvůli tomu, že jako autor, který se vetřel spolu s jinými mezi tzv. starou gardu, čili kluky a holky, kteří spolu mluví, nedokážu korektně dešifrovat některé víceméně „tajnosnubné“ poznámky a narážky, jasné jen zasvěceným. Pochopila jsem, alespoň doufám, jediné. Blogům na tomto serveru hrozí zánik. Možná také ne. V prvním případě ovšem vyvstává zásadní problém: Co se stane s mnoholetou tvorbou skalních pisatelů?
Ze zcela subjektivního pohledu pokládám vyjevované zoufalství za poněkud neadekvátní. Valná většina písemných materiálů (ať na blozích nebo v profesionálních médiích), ať se nám to líbí, nebo ne, bohužel patří mezi zboží krátkodobé spotřeby. Jen málo z nich si zaslouží zachování na „věčné“ časy. Neboť je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Nemluvě o tom, že nejeden velikán musel nejdřív zesnout, aby až po skonu vstoupil do arény nesmrtelných, kam většinou vede trnitá cesta.
Blogování jsem zřejmě dost naivně chápala jako hobby. Respektive prostředek k svobodnému vyjádření názoru, rozebrání problému, prezentování třeba nekonformního stanoviska nebo odhalování vlastního nitra. Pochopitelně bez nároku na honorář i světskou slávu. Zřejmě díky jisté profesionální deformaci, respektive zvyku vyjadřovat se písemně. Občas navíc podlehnu nutkání rozvést nějakou myšlenku, která se mi „přihodila“.
Nezpochybňuji, že se Respekt stále těší určité vážnosti a předpokládá se, že jí bude odpovídat i jakost zveřejňovaných materiálů. Trochu mě ale zaráží, že se ti, kteří nepatří k „otcům a matkám zakladatelům“, házejí do jednoho pytle a jsou šmahem pejorativně označováni za lemply, neumětely a grafomanské ignoranty. (Jejich charakteristiku, jež je většinou podstatně drsnější, jsem zmírnila, neboť vulgarismy a hrubé urážky nejsou mým „šálkem čaje“.) Dokonce prý odrazují skutečně kvalitní psavce, aby se mezi ně vměšovali, a tím poškozovali vlastní dobrou pověst.
Proč se vlastně nad tím pozastavuji? Společnost se vždycky dělila (a stěží tomu bude kdy jinak) na lidi, kteří jsou si rovni a na výjimečné, již jsou si rovnější. Odhadnout eventuální intelektuální škody, jež mohou vzniknout ztrátou (popřípadě zánikem) blogu Respektu, si rozhodně netroufám. Ale za národní tragedii považuji přece jenom události poněkud závažnější.
Mimochodem, po většině novinových a časopiseckých titulů, které vznikly, aby po čase zmizely v propadlišti dějin, dnes už neštěkne ani ten příslovečný pes. Jen v srdcích a myslích bezprostředně zainteresovaných, kteří se o změnách dozvěděli pochopitelně jako poslední, zůstala pachuť hořkosti a zklamání.
Lze jen stěží odhadnout výslednici vnějších i vnitřních vlivů. Jak známo, štěstí je faktor značně vrtkavý. Buď je unavené, nebo přeje připraveným.