Alespoň se to tak jeví úměreně s gradací předvolební kampaně, jež se čím dál víc mění z frašky v horor, jejž by neukočíroval ani Alfred Hitchcock. Drastickým, krvavým a brutálním scénám se političtí lídři sice zatím vyhýbají, nicméně si libují v rafinovaném psychologickém nátlaku, který – jak známo třeba ze snímků Psycho a Ptáci – působí na lidskou mysl daleko tíživěji.
Hrůza a děs obvykle přicházejí k divákovi ze stříbrného plátna i obrazovky naprosto překvapivě, v okamžiku, kdy je takříkajíc ukolébán víceméně banální zápletkou, po níž následuje nečekaný a šokující zvrat. Nad billboardem, na němž pod heslem Naplňme sny našich dětí pózuje šťastná tříčlenná rodina Paroubkových, se sice můžeme pobaveně zasmát. Ale při hlubším zamyšlení pravděpodobně dospějeme k poznání, jež výstižně zformuloval jeden z účastníků internetové diskuse: „Proč mají naše děti v budoucnu platit za spokojený život potomků voličů ČSSD a hlavně funkcionářů této strany?“ (Ve slově naplňme se mi podařilo udělat překlep. Místo „a“ jsem napsala „e“. Snad zapracovalo podvědomí. Daleko reálněji se v případě vítězství oranžových a potažmo rudých jeví možnost, že při současném stavu státních financí se děti spíš dočkají neplnění svých snů. Zato jim zanecháme dluhy, které bude splácet několik generací.)
Neméně hrůzostrašně dojemný je slib Petry Paroubkové, že Kaplického blob bude. A potřebné čtyři miliardy se na něj podaří najít. Mám ničím nepodložené podezření, že nejen její choť je majitelem sexymozku. Tvrdí se, že v jednotě je síla. Ovšem z tohoto manželského duševního sepětí spíš mrazí. Peníze chybějí, kam se člověk podívá, ale schválená přestavba Klementina, jež by měla zajistit důstojný stánek pro písemnictví na dalších padesát let, zřejmě není to pravé ořechové.
Husí kůže naskakuje i při představě mandatorních výdajů, na něž kývl parlament. O další miliardy stoupnou mateřské dávky, pro benefity zůstane nižší zdanění. Mimochodem, nový předseda ČMKOS Zavadil rázně vykročil ve šlépějích svých předchůdců. Hrozba další stávkou přinesla ovoce, jeho poslušné stádečko nepřijde o žádná privilegia. Navíc mu slibuje, že se zasadí i o důstojný důchod. Ve výši sedmdesáti procent čistých příjmů. Kde na to vezme stát, který už za první čtvrtletí má desetimiliardový schodek na penzijním účtu, ho nezajímá. Vždyť stejně jako jeho veliký vzor Paroubek dobře ví, že zdroje jsou.
Ostatně, ani osobnostně nejsou na tom mnozí „velcí kormidelníci“ právě nejlépe. Když se jim daří, hýří blahosklonným optimismem, v případě neúspěchu ztrácejí glanc. Oranžový guru, jenž neunesl prohru v minulých parlamentních volbách a přirovnal ji k novému únoru 1948, se alespoň utěšoval tím, že je vlastně druhým vítězem. S nonšalancí však nedokázal odejít ani Mirek Topolánek, jenž chtěl s sebou stáhnout ke dnu další. Zda oprávněně, či nikoli, to už je jiná otázka. Nejen jim, ale mnohým dalším vrcholným funkcionářům napříč celým politickým spektrem se tak podařilo zklamat i vyděsit své příznivce a voliče. S hrůzou totiž zjistili, že do čela vynesli jedince, kteří si nehezky zahráli s jejich důvěrou a prokázali, žepotřeby voličů a státu je vlastně ani nezajímají.
Zklamání z dvacetiletého politického a ekonomického vývoje proto vyvolává ve veřejnosti silnou skepsi, podloženou ztracenými iluzemi. Navzdory tomu však hlas rozumu spíš prohrává. Lidé, jimž bylo přece jenom něco shůry dáno, chápou, že už to takhle dál nejde. A kupodivu souhlasí s drastickými opatřeními, jež předložila TOP 09, která se snaží zabránit zvyšování více než bilionového schodku financí. Ovšem jakékoli racionální návrhy nemají proti líbivému populismu šanci. Co je doma, to se přece počítá. A koho by zajímal zítřek? Zvlášť když předvolební sliby znějí tak lákavě. Proč se tedy zabývat tím, že jejich naplnění se může změnit v horor po Hitchcockově vzoru. Bez kýžené katarze a úlevy, ale zato zdaleka nekončící odchodem z kinosálu.