Pánové a dámy v bílých pláštích se snad neurazí, když i špičkové z nich označím za vynikající řemeslníky. Ostatně, stejně jako profesionálové v dalších oborech museli projít učňovskými a tovaryšskými léty, než se z nich stali mistři. Politici jsou na tom v podstatě stejně. Lídr TOP 09 Karel Schwarzenberg zcela jednoznačně označil rank, jemuž se věnují, za řemeslo.
Protože nemám osobní zkušenosti s politickou scénou, pokusím se najít paralelu v novinařině. Za desetiletí, jež jsem strávila v této branži, jsem potkala nejen zkušené machry, jejichž jména se stala ve veřejnosti pojmem, ale také spoustu noviců. Mnozí z nich přistupovali k povolání s pokorou, jiní se považovali za mistry světa, vyvolené aktéry, kteří hlavně těm předpotopním ještěrům ukážou, jak se dělají moderní média.
Vysokoškoláci poměrně rychle zjistili, že funkce eléva není nadbytečná, ani ponižující, ale zcela nutná. Horší to bylo se středoškoláky (někdy i absolventy základních škol), kteří se viděli, jak autorsky ztvárňují takzvaná velká plátna, píší strhující reportáže a byli do krve uraženi, když měli sesmolit nejjednodušší zprávu, popřípadě jiný útvar spadající do informačních žánrů. Navíc bez základních gramatických chyb. Nikoli neprávem si vysloužili hanlivé označení rychlokvašky. Pobavený despekt pak dokázala vyvolat jejich tvůrčí invence, s níž objevovali strhující témata a náměty. Téměř pravidelně totiž přicházeli s nápadem, že by čtenáře ze všeho nejvíce zajímala jejich návštěva v nejbližší kanceláři Ztrát a nálezů, kde by objevil „unikáty“ , jež roztržití jedinci zapomínají na nejrůznějších místech. Hitem podle nich bylo i dramatické osobní svědectví nazvané Strávil jsem den s popeláři…
Když pochopili, že tudy cesta nevede, buď svůj sen vzdali, nebo na sobě začali pracovat. Obdobně si vedli i tzv. novináři s baťůžky, kteří dali dohromady jeden či více článků (pokud možno o příbuzných a známých z řad showbyznysových celebrit), v redakci tím sice zazářili, ale také vyčerpali mozkovou potenci. Odešli tedy o dům dál, kde „prodávali“ stejné, jen trochu recyklované materiály. A novinářští dinosauři se i nadále drželi svých židlí, protože jim profesionalita nebyla neznámým pojmem.
Považovat za břemeno a přítěž politika, jenž se vypracoval, je podle mého soudu trochu krátkozraké. Ví, že musí jít cestou kompromisů a ústupků, ale zároveň znát meze, jež nesmí překročit a na ně rezignovat. Zvlášť v novém složení Poslanecké sněmovny, v níž převažují nové tváře. Oba typy se přece mohou nejen vhodně doplňovat, ale také vzájemně obohacovat. Délesloužící by měli předávat zkušenosti, které by nováčkům pomohly vyvarovat se dětských chyb, ti zase přispět novými pohledy a návrhy na řešení problémů. To, jak se ukazuje, pochopil i poslanecký „učeň“ Radek John, který projevil ochotu ustoupit z některých požadavků, s nimiž šel do volebního klání a přestává neústupně trvat na jejich stoprocentním plnění.
Je zajímavé, že mnohým spoluobčanům vadí „nekřesťanské“ příjmy, jež členové zákonodárného sboru pobírají. Údajně za nicnedělání. Zejména u tzv. politických dinosaurů, kteří si prý tak našli dobré a výnosné bydlo. Přitom je ani trochu nevzrušuje, že v zábavním průmyslu se pohybují stále titíž lidé, kteří za machu prezentovanou po desetiletí inkasují třeba za jeden den částku rovnající se měsíčnímu platu politiků. Mnohým z nich by přitom už spíš slušelo označení zombie. Nicméně národ je miluje a obdivuje.